Řidič cestu zná, protože je to všechno organizované zástupcem vaší cestovky. Nepohodlí není nijak strašné, trvá jen krátce. Jste totiž na ostrově San Andrés, kde je všechno po ruce. Jak by také nebylo, když tenhle tropický kousek země v západním Karibiku měří na délku dvanáct a na šířku tři kilometry.

Na golfovém vozíku

Ve školním zeměpisném atlase San Andrés nenajdete. Je to jedna z těch teček v moři na východ od Nikaraguy. Tam je to z ostrova nejblíž, necelých dvě stě kilometrů. Přesto však San Andrés patří Kolumbii, kam je to třiapůlkrát dál.

Kromě skútru je nejběžnějším dopravním prostředkem golfový vozík pro čtyři až šest osob. Dá se s ním objet celý ostrov. Dostanete se i na 120 metrů vysoký Kopec, jak místní nazývají nejvyšší místo ostrova.

Golfový vozík je na ostrově běžným dopravním prostředkem.

Golfový vozík je na ostrově běžným dopravním prostředkem.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Provoz ve městě, což je severní část ostrova, je poměrně chaotický. Semafory tu nejsou, motorky jezdí všude, kudy se protáhnou, a o nějakých přechodech pro chodce také nemůže být řeči. Na vaší straně je však několik výhod: golfový vozík nejezdí nijak rychle, místní řidiči jsou vůči turistům za volantem ohleduplní.

Tou podstatnou okolností však je, že golfové vozíky nesmějí jezdit po 18. hodině. Většinou nemají světla a nedlouho po šesté se rychle stmívá. Turista tak není vystaven pokušení jezdit večer, kdy se ulicemi prohánějí opilí mladíci na skútrech, kteří působí nejvíce nehod.

Zmatené dějiny

Odlehlý neobydlený ostrov navštívili jako první z Evropanů Španělé. Ničím je nezaujal, tak ho nechali být. Původními obyvateli se tak stali v roce 1627 angličtí puritáni (radikální protestanti). Na práci si dovezli africké otroky z Jamajky. Kromě pěstování cukrové třtiny a bavlníku si přivydělávali pirátstvím. Se shovívavým souhlasem britské koruny přepadali španělské lodi, plující z Panamy do Evropy.

Symbolem této neblahé živnosti byl Henry Morgan, který jako mladík připlul na Jamajku a po sérii dobrodružství se stal jedním z nejobávanějších karibských pirátů.

San Andrés spolu s ostrovy Providence a Santa Catalina setrval pod anglickým vlivem do počátku 19. stol., kdy ho Británie postoupila nově vzniknuvší Kolumbii. De facto ho ale ještě další léta spravovala. Pak se o ostrov soudila s Kolumbií Nikaragua. Spor sice prohrála, ale dnes leží u soudu v holandském Haagu další její žaloba.

Prodavačka buchet na pláži

Prodavačka buchet na pláži

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Na San Andrés je odevšud daleko, a proto je víceméně ponechán svému osudu. Co se děje v „mateřské“ zemi zajímá většinu místních stejně málo jako pohyb akcií na Wall Streetu. V pondělí byl státní svátek. „Co slavíte?“ ptal jsem se taxíkáře, který mě vezl na pláž v Rocky Cay. „A víš, že ani nevím. Kolumbie má každou chvíli nějakej svátek.“

Na ostrově žije obvyklá karibská směsice všech barev pleti. Za místní se považují ti, jejichž praprarodiče, a dokonce i rodiče mluvili více anglicky než španělsky. Tak tomu bylo ještě v první polovině minulého století. Teprve tehdy Kolumbie „přitlačila na pilu“, začala podporovat imigraci a katolické misionáře a ostrov přetvářet k obrazu svému. Byť je španělština jazykem úředním, anglicky mluví skoro každý.

Nejste lovná zvěř

Z těch míst v Karibiku, kam Češi jezdí ve větší míře na dovolenou (Dominikánská republika, Kuba, mexický Cancún, venezuelská Margarita), je San Andrés místem nejvíce karibským. Nejsou tam „sterilní“ hotelové komplexy, z nichž je to k běžnému místnímu životu na míle daleko. Stačí vystrčit hlavu z recepce hotelu Aquarium a jste v Karibiku.

Přes ulici je půjčovna golfových vozíků (jedna z mnoha), kousek vpravo začíná nákupní zóna a pobřežní promenáda plná hospod a barů. Můžete se tam procházet do pozdního večera, aniž vás kdokoliv obtěžuje. Nechcete koupit korále z korálu, nebo jet zítra na lodní výlet? Stačí říct a máte pokoj.

Bělavý písek na pláži

Bělavý písek na pláži

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Na San Andrés si návštěvník nepřipadá jako lovná zvěř. Po několika dnech budete na procházce některé z místních poznávat, nebo je dokonce znát jménem, budete se zdravit a mávat na sebe přes ulici.

Čím víc mají obyvatelé ostrůvku pocit, že se na ně zapomíná (a oni ten pocit mají), tím raději jsou, když k nim přijíždějí návštěvníci. Ne že by je nezajímaly vaše dolary. Ty se vždycky hodí. Skoro se ale zdá, že to pro ně není to nejdůležitější.