Za pravobokem necháváme nejzápadnější bod Grónska Cape Alexander (Ullersuaq) a směřujeme dál s nadějí, že ještě dnes dosáhneme 80. stupně severní šířky.

Celá víc než čtyři tisíce kilometrů dlouhá plavba podél západogrónských břehů z Kangerlussuaqu u severního polárního kruhu ke kompaktnímu arktickému ledu a zpět patří k velkým životním zážitkům, i když adrenalinu už nabízí o poznání méně než dobrodružné výpravy do stejných končin ještě před sto lety.

Na velkém prožitku už nic nezmění ani skutečnost, že osmdesáté rovnoběžky nakonec nedosáhneme. Těsně před ní nám Arktida nekompromisně uzavře svou ledovou bránu.

Slavné jméno Fram

Až takto vysoko na sever se ročně vydává jen velmi málo lodí. Supermoderní Fram, patřící norské společnosti Hurtigruten, je ale naštěstí jednou z nich. Do Smithovy úžiny mezi Kanadu a Grónsko míří dvakrát ročně, vždy na konci léta.

Na palubě má téměř dvě stovky turistů, vesměs Evropanů. Splňuje náročné bezpečnostní předpisy těsně pod klasifikační třídou ledoborců, a tak se její norský kapitán Rune Andreassen plovoucích ker příliš nebojí.

Možností obživy v Thule je kvůli ustupujícímu ledu méně než kdysi. Místní rybáři a lovci tuleňů se na lov vydávají stále dál od svých domovů.

Možností obživy v Thule je kvůli ustupujícímu ledu méně než kdysi. Místní rybáři a lovci tuleňů se na lov vydávají stále dál od svých domovů.

FOTO: Archiv, Právo

„Na obrazovkách nejmodernějších radarů už vidíme i kusy ledu, takže reagovat můžeme s dostatečným předstihem,“ vysvětluje, ale hned nato dodává: „Bez ohledu na to neztrácíme k polárním mořím respekt. Neplujeme zbytečně tam, kde bychom mohli při rychlé změně počasí uvíznout a zamrznout. I to se tu totiž při neopatrném přístupu stává.“

Fram dostala jméno po lodi, kterou nechal pro své polární výpravy koncem 19. století postavit Nor Fridtjof Nansen. Trup Nansenova plavidla byl natolik silný, že mohl mezi arktickými krami klidně zamrznout.

Už od chvíle, kdy jsme se rozloučili s vesnicí Uummannaq těsně nad 70. rovnoběžkou, jsou si všechny grónské osady velmi podobné. V každé je pár domů, v centru pak obchod, pošta, kostel a malé muzeum. Mezi dřevěnými domy je často až překvapivý nepořádek, tvořený například vyhozenými ledničkami či závěsnými lodními motory, které už dávno dosloužily.

Thule (Quaanaaq): mezi domy je často až překvapivý nepořádek.

Thule (Quaanaaq): mezi domy je často až překvapivý nepořádek.

FOTO: Archiv, Právo

A přesto má každá z vesnic své zvláštní kouzlo, které zčásti spočívá v okolní krajině a zčásti v lidech, kteří tu bydlí. „Žijeme tu v krásné harmonii s přírodou,“ pochvaluje si život ve vesnici Thule Finn Hansen, původem Dán, který sem před víc než třiceti lety přišel za svobodou lovce.

Vzápětí ale přizná, že klasický lovecký život je stále obtížnější. Vinou viditelného oteplování v posledních letech se místní rybáři a lovci tuleňů a dalších severských zvířat musí pouštět stále dál od svých domovů.

Také možností je kvůli ustupujícímu ledu méně než kdysi. I při stále modernějších ledničkách a lodních motorech je život zkrátka složitější. „Doprava do jiných grónských míst i do zahraničí je tak drahá, že odtud cestujeme jen minimálně,“ přiznává Finn Hansen a nepřímo tak naznačuje, že ani místní svoboda není bezbřehá.

Okamžitě nicméně dodá, že ani tak by neměnil. Mimo Grónsko, v rodném Dánsku, byl naposledy před patnácti lety na pohřbu otce.

Studená válka do chladného Grónska naplno dorazila počátkem padesátých let. Její stopy jsou pro turisty patrné dodnes, a to zejména na největším mezinárodním letišti v Kangerlussuaqu a u dosud činné americké vojenské základny Thule, vůbec nejsevernější základny USA na světě.

Když byla základna v Thule v padesátých letech narychlo zřizována, muselo se původní grónské obyvatelstvo vystěhovat o několik desítek kilometrů severněji.

FOTO: fotobanka Profimedia

Vojenská přítomnost Spojených států v Grónsku začala druhou světovou válkou, kdy kontinentální Dánsko okupovali Němci a kdy tak Američané pojistili Dánsku patřící Grónsko před čímkoli podobným. Skutečně globálně strategický význam však Grónsko začalo hrát při rozvoji strategických jaderných zbraní, při němž se dostalo na půl vzdušné cesty mezi území bývalého SSSR a severoamerickým kontinentem.

V původně neobydleném Kangerlussuaqu tak díky relativně příznivým klimatickým podmínkám americká letecká základna fungovala coby tranzitní bod mezi Severní Amerikou a Evropou od roku 1941 až do roku 1992. Poté se z ní stalo největší grónské civilní letiště. V mnohem severněji položené oblasti Thule funguje tamní základna, založená počátkem 50. let, coby významná radarová stanice dodnes.

Polární záře v Grónsku

Polární záře v Grónsku

FOTO: fotobanka Profimedia

Základnu Thule vidíme jen z paluby Fram. Blíž už k ní nesmíme. Za studené války tu pracovalo až deset tisíc lidí, nyní je jich tu prý už jen několik stovek.

Nejdramatičtější studenoválečné okamžiky prožilo Grónsko v roce 1968 vinou nešťastné náhody. Americký bombardér B-52 se čtyřmi jadernými bombami na palubě se totiž zřítil právě nedaleko Thule.

Loď se zásobami dvakrát do roka

Před několika lety dokonce proskočily na veřejnost zprávy o tom, že jen tři z bomb byly nalezeny.
„Není to pravda, nalezeny byly všechny čtyři,“ tvrdí podplukovník John Blaagren, dánský styčný důstojník pro kontakty s armádou USA, žijící přímo v areálu základny. „Události byly však napínavé, a tak dodnes budí pozornost především médií,“ dodává.

Gróňané na existenci základny Thule reagují rozporuplně. Ať už je pravda jakákoli, veškeré diskuse spojené s pojmem válka – ať už studená, nebo opravdová – znějí ve zdejším prostředí takřka nekonečného ledového ticha tak nějak cize, negrónsky.

Když byla základna v Thule v padesátých letech narychlo zřizována, muselo se původní grónské obyvatelstvo vystěhovat o několik desítek kilometrů severněji.

Vzhledem k tomu, že si jméno své původní vesnice Inuité odvezli s sebou (grónské jméno Thule je Quaanaaq), místo základny se dnes již nejmenuje Thule, ale Dundas. V mezinárodních mapách však tento zdánlivý detail vesměs chybí.

Jacobshavnův fjord

FOTO: Reuters

Nová Thule patří spolu se sousedním Siorapalukem k vůbec nejsevernějším grónským komunitám. V době naší návštěvy prožívala svůj zvláštní svátek – právě se totiž vykládaly čerstvé zásoby, které sem v kontejnerech z jihu přivezla velká nákladní loď.

Návsi Thule tak kralovalo velké množství balíků s toaletním papírem či sušenými potravinami, kanystry s naftou a benzínem, zkrátka vše, co bude potřeba pro nadcházející zimu.

Bezpečné uskladnění může mít téměř osudový význam – podobná lodní zásilka sem totiž přijíždí jen dvakrát ročně. Jinak přívětiví Gróňané měli v tu dobu pro všetečné turisty jen málo pochopení.

V době naší návštěvy prožívala Thule svůj zvláštní svátek – právě se vykládaly čerstvé zásoby, které sem v kontejnerech z jihu přivezla velká nákladní loď.