Rio de Janeiro - město, kde se tleská slunci

Ze založené osady postupně vyrostlo významné přístavní i správní město, které se na počátku 19. století stalo dokonce centrem Portugalského království, jako jediné hlavní město evropského státu ležící mimo evropský kontinent.

Po vyhlášení nezávislosti v roce 1822 (Portugalci uznána až 1825) zůstalo metropolí Brazilského císařství a do roku 1960 i Brazilské federace. Není nezajímavé, že k přesunu metropole do nově postaveného města Brazílie došlo během vlády prezidenta českého původu Juscelina Kubitscheka.

Rio je příjemnou destinací po celý rok. V zimních (našich letních) měsících se teplota pohybuje kolem 25 °C, což je možná vlídnější než čtyřicetistupňová vedra v létě, protože je dostatečně teplo na koupání v oceánu, ale zase ne příliš horko na cokoliv jiného. Jen nesmí pršet. To byl náš případ první tři dny, avšak ani to nám na náladě nijak neubralo.

Rio je město plné kontrastů. Vesele barevné koloniální domky střídají moderní skleněné mrakodrapy, mezi kterými se krčí malé, ale všudypřítomné kostelíky a vše dokreslují vysoké palmy, věčně zelené stromy a příboj oceánu. Je to město pyšné na svou bohatou historii a sami Cariocas (obyvatelé Ria) jej nazývají Cidade Maravilhosa – nádherné, kouzelné město.

Na druhou stranu se na ulici nelze vyhnout chudobě, s níž jsem se při svých cestách ještě nesetkal. Lidé spící na ulici v papírových krabicích a žebrající děti jsou stejnou součástí Ria jako čtvrť Copacabana se svou slavnou pláží. Okolo celého města se nacházejí chudinské čtvrti – favely – kam se turistům vstup nedoporučuje.

V samotném městě se rozpínají hlavně na svazích kopečků, kterými je Rio protkáno. Jak podotkl Winnie, brazilský spolubydlící z hostelu a budoucí učitel architektury na riodejaneirské univerzitě: „Tady musíš být hodně bohatý nebo hodně chudý, abys měl výhled na moře.“

Z místa na místo se lze v Riu dostat buď taxíkem, což je poměrně nákladné, nebo metrem, které má však pouze dvě linky spojující severní a jižní část města, takže stejně nezbude nic jiného než využít autobusů, jež nepřetržitě křižují město. Není úplně jednoduché se v nich vyznat a pro jízdní řád snad portugalština ani nemá výraz. Nicméně není problém mávnutím autobus zastavit a řidiče se zeptat, jestli jede zrovna vaším směrem.

Jedno svezení stojí většinou 2,20 realu (přibližně 22 korun), které vybírá průvodčí sedící u malého turniketu za řidičem. Při pokusu zaplatit větší bankovkou může začít protestovat, ovšem v dobrém slova smyslu. Když se podobná příhoda stala mně, to jsem platil desetirealem, poslal mě průvodčí sednout s tím, že se mám vrátit, až vybere víc peněz od dalších pasažérů.

Cesta autobusem je časově dost nevyzpytatelná, protože hrozí, že uvízne v zácpě. Proto se může stát, že na smluvenou schůzku nedorazíte včas. Autobusy jezdí 24 hodin denně, v noci se jejich používání však nedoporučuje. Až zpětně, naštěstí bez jakýchkoliv následků, jsem se dozvěděl, že jet autobusem ve tři ráno přes celé Rio, ještě k tomu s vzezřením gringa (bělocha – cizince), není dobrý nápad.

Velká chudoba a malé možnosti sociální mobility s sebou přinášejí i radikálnější způsoby řešení špatné životní situace. Kriminalita v Riu je vážným a těžko řešitelným problémem. Není ale třeba mít předem strach, opatrnost je však rozhodně namístě. Mimochodem, portugalština v podání Cariocas je krásný jazyk, využívající hodně „ž“ a „š“, což alespoň mně znělo velmi libozvučně.

To však nemění nic na tom, že než se člověk naučí pochytit, o čem asi tak může být řeč, přistává na ruzyňském letišti. Výhodou je znalost jiného románského jazyka, nejlépe španělštiny. A pokud dojdou slova, vždy se dá přejít k nonverbální komunikaci. Hodně nakažlivé a hojně využívané je například gesto znázorňující, že je tudo bem – všechno dobrý – tedy palec zdvižený nahoru.

Snad každému se při zmínce o Riu jako první vybaví socha rozpaženého Krista Spasitele, jenž z vrcholu hory Corcovado zdraví námořníky na přijíždějících lodích a je dominantou celého města. Je možné se o něm dočíst v jakémkoli průvodci, tedy jediné, co bych rád dodal, je, že pohled z Corcovada dolů na celičké Rio de Janeiro opravdu stojí za to.

Tají se při něm dech a třicetimetrová, vlídně se usmívající socha stojící za zády vnímavějšího pozorovatele může tomuto okamžiku propůjčit i duchovní rozměr. Pokud se ovšem vnímavý pozorovatel dokáže oprostit od spousty turistů ve svém bezprostředním okolí.

Stejně fascinující je i výhled z Pao de Açúcar (Cukrová homole) na slunce zapadající za vrcholky porostlé deštným lesem, které město obklopují. Když se během západu slunce dostanete mezi Brazilce, nejlépe na jedné z pláží, můžete si všimnout, že hvězdě za předvedený výkon nakonec zatleskají.

Ve výčtu magických zážitků z Ria by se dalo dlouho pokračovat, ať už by šlo o krásné dívky, o hudbu a tanec, o caipirinhu na plastové stoličce u jednoho ze stánků lemujících pláže, o brazilské jídlo, tedy fazole ke všemu a vždy, o sport, jímž většina Brazilců žije, o fotbal a návštěvu stadionu Maracana, o procházku kolem laguny, o botanickou zahradu, o jízdu žlutou tramvajkou do čtvrti Santa Teresa, o živelnou architekturu města a tak dále.

Tento výčet, stejně jako celý článek, je čistě subjektivní. Jsou to momenty, na které moc rád vzpomínám. Každý má jiné vnímání a líbí se mu jiné věci, tak proč si své vnímání nevyzkoušet zrovna v Riu, ve městě, které dokáže nabídnout opravdu mnoho. Je totiž krásné sdílet s Brazilci radost ze života, kterou my, Češi, z nějakého důvodu postrádáme.

Podle prestižních ocenění World Travel Awards je Rio nejlepší destinací jihoamerického kontinentu. Protože zatím nemůžu příliš srovnávat, nechám tuto skutečnost bez komentáře, nicméně vím, že jsem u Lednové řeky nebyl naposledy. Vlastně se k ní stále vracím, i když zatím jen při prohlížení svých fotek.