Ze založené osady postupně vyrostlo významné přístavní i správní město, které se na počátku 19. století stalo dokonce centrem Portugalského království, jako jediné hlavní město evropského státu ležící mimo evropský kontinent.

Palác na vodě v Riu

Palác na vodě v Riu

FOTO: Petr Kaplan, Právo

Po vyhlášení nezávislosti v roce 1822 (Portugalci uznána až 1825) zůstalo metropolí Brazilského císařství a do roku 1960 i Brazilské federace. Není nezajímavé, že k přesunu metropole do nově postaveného města Brazílie došlo během vlády prezidenta českého původu Juscelina Kubitscheka.

Do Ria po celý rok

Rio je příjemnou destinací po celý rok. V zimních (našich letních) měsících se teplota pohybuje kolem 25 °C, což je možná vlídnější než čtyřicetistupňová vedra v létě, protože je dostatečně teplo na koupání v oceánu, ale zase ne příliš horko na cokoliv jiného. Jen nesmí pršet. To byl náš případ první tři dny, avšak ani to nám na náladě nijak neubralo.

Pláž Copababana

Pláž Copacabana

FOTO: Petr Kaplan, Právo

Rio je město plné kontrastů. Vesele barevné koloniální domky střídají moderní skleněné mrakodrapy, mezi kterými se krčí malé, ale všudypřítomné kostelíky a vše dokreslují vysoké palmy, věčně zelené stromy a příboj oceánu. Je to město pyšné na svou bohatou historii a sami Cariocas (obyvatelé Ria) jej nazývají Cidade Maravilhosa – nádherné, kouzelné město.

Na druhou stranu se na ulici nelze vyhnout chudobě, s níž jsem se při svých cestách ještě nesetkal. Lidé spící na ulici v papírových krabicích a žebrající děti jsou stejnou součástí Ria jako čtvrť Copacabana se svou slavnou pláží. Okolo celého města se nacházejí chudinské čtvrti – favely – kam se turistům vstup nedoporučuje.

Policejní hlídka v Riu

Policejní hlídka v Riu

FOTO: Petr Kaplan, Právo

V samotném městě se rozpínají hlavně na svazích kopečků, kterými je Rio protkáno. Jak podotkl Winnie, brazilský spolubydlící z hostelu a budoucí učitel architektury na riodejaneirské univerzitě: „Tady musíš být hodně bohatý nebo hodně chudý, abys měl výhled na moře.“

Autobus na mávnutí

Z místa na místo se lze v Riu dostat buď taxíkem, což je poměrně nákladné, nebo metrem, které má však pouze dvě linky spojující severní a jižní část města, takže stejně nezbude nic jiného než využít autobusů, jež nepřetržitě křižují město. Není úplně jednoduché se v nich vyznat a pro jízdní řád snad portugalština ani nemá výraz. Nicméně není problém mávnutím autobus zastavit a řidiče se zeptat, jestli jede zrovna vaším směrem.

Autobus se proplétá deštivými uličkami Rio de Janeira.

Autobus se proplétá deštivými uličkami Rio de Janeira.

FOTO: Petr Kaplan, Právo

Jedno svezení stojí většinou 2,20 realu (přibližně 22 korun), které vybírá průvodčí sedící u malého turniketu za řidičem. Při pokusu zaplatit větší bankovkou může začít protestovat, ovšem v dobrém slova smyslu. Když se podobná příhoda stala mně, to jsem platil desetirealem, poslal mě průvodčí sednout s tím, že se mám vrátit, až vybere víc peněz od dalších pasažérů.

Cesta autobusem je časově dost nevyzpytatelná, protože hrozí, že uvízne v zácpě. Proto se může stát, že na smluvenou schůzku nedorazíte včas. Autobusy jezdí 24 hodin denně, v noci se jejich používání však nedoporučuje. Až zpětně, naštěstí bez jakýchkoliv následků, jsem se dozvěděl, že jet autobusem ve tři ráno přes celé Rio, ještě k tomu s vzezřením gringa (bělocha – cizince), není dobrý nápad.

Vláček na horu Corcovado zdolává převýšení 400 metrů deštným pralesem.

Vláček na horu Corcovado zdolává převýšení 400 metrů deštným pralesem.

FOTO: Petr Kaplan, Právo

Velká chudoba a malé možnosti sociální mobility s sebou přinášejí i radikálnější způsoby řešení špatné životní situace. Kriminalita v Riu je vážným a těžko řešitelným problémem. Není ale třeba mít předem strach, opatrnost je však rozhodně namístě. Mimochodem, portugalština v podání Cariocas je krásný jazyk, využívající hodně „ž“ a „š“, což alespoň mně znělo velmi libozvučně.

To však nemění nic na tom, že než se člověk naučí pochytit, o čem asi tak může být řeč, přistává na ruzyňském letišti. Výhodou je znalost jiného románského jazyka, nejlépe španělštiny. A pokud dojdou slova, vždy se dá přejít k nonverbální komunikaci. Hodně nakažlivé a hojně využívané je například gesto znázorňující, že je tudo bem – všechno dobrý – tedy palec zdvižený nahoru.

Pod dozorem rozpaženého Krista

Snad každému se při zmínce o Riu jako první vybaví socha rozpaženého Krista Spasitele, jenž z vrcholu hory Corcovado zdraví námořníky na přijíždějících lodích a je dominantou celého města. Je možné se o něm dočíst v jakémkoli průvodci, tedy jediné, co bych rád dodal, je, že pohled z Corcovada dolů na celičké Rio de Janeiro opravdu stojí za to.

Pohled na Rio

Pohled na Rio

FOTO: Petr Kaplan, Právo

Tají se při něm dech a třicetimetrová, vlídně se usmívající socha stojící za zády vnímavějšího pozorovatele může tomuto okamžiku propůjčit i duchovní rozměr. Pokud se ovšem vnímavý pozorovatel dokáže oprostit od spousty turistů ve svém bezprostředním okolí.

Stejně fascinující je i výhled z Pao de Açúcar (Cukrová homole) na slunce zapadající za vrcholky porostlé deštným lesem, které město obklopují. Když se během západu slunce dostanete mezi Brazilce, nejlépe na jedné z pláží, můžete si všimnout, že hvězdě za předvedený výkon nakonec zatleskají.

Ženya

Ve výčtu magických zážitků z Ria by se dalo dlouho pokračovat, ať už by šlo o krásné dívky, o hudbu a tanec, o caipirinhu na plastové stoličce u jednoho ze stánků lemujících pláže, o brazilské jídlo, tedy fazole ke všemu a vždy, o sport, jímž většina Brazilců žije, o fotbal a návštěvu stadionu Maracana, o procházku kolem laguny, o botanickou zahradu, o jízdu žlutou tramvajkou do čtvrti Santa Teresa, o živelnou architekturu města a tak dále.

Kouzelná pláž Ipanema s vrcholy zvanými Dva bratři

Kouzelná pláž Ipanema s vrcholy zvanými Dva bratři

FOTO: Petr Kaplan, Právo

Tento výčet, stejně jako celý článek, je čistě subjektivní. Jsou to momenty, na které moc rád vzpomínám. Každý má jiné vnímání a líbí se mu jiné věci, tak proč si své vnímání nevyzkoušet zrovna v Riu, ve městě, které dokáže nabídnout opravdu mnoho. Je totiž krásné sdílet s Brazilci radost ze života, kterou my, Češi, z nějakého důvodu postrádáme.

Noční Rio de Janeiro

Noční Copacabana

FOTO: Petr Kaplan, Právo

Podle prestižních ocenění World Travel Awards je Rio nejlepší destinací jihoamerického kontinentu. Protože zatím nemůžu příliš srovnávat, nechám tuto skutečnost bez komentáře, nicméně vím, že jsem u Lednové řeky nebyl naposledy. Vlastně se k ní stále vracím, i když zatím jen při prohlížení svých fotek.

Pláže
Slavné pláže Ria lemují jižní část města. Copacabana i její čistší sestra Ipanema mají téměř čtyři kilometry na délku, které neúnavně zdolávají svalnatí běžci. Koupání v oceánu je ohromným zážitkem, pokud se nebojíte velkých vln.
Během odlivu je nutné dát si pozor na silné proudy, které můžou plavce zatáhnout daleko od břehu, aniž by měl možnost se vlastními silami vrátit. V takovém případě plavčíci na pláži zavolají vrtulník, který vyčerpaného trosečníka donese zpět na souš.
Zajímavou ukázkou vítězství formálnosti nad logikou je i fakt, že pro ženu je nepřípustné opalovat se nahoře bez. To, že vrchní díl plavek pak nemusí přesahovat tři centimetry čtvereční, však už nikdo neřeší.
Pití
Když si objednáte pivo, nedivte se, že dostanete na bod mrazu vychlazené pivo v 0,6 l lahvi, posazené v plastovém obalu, aby nezteplalo, a k tomu tolik malých skleniček, kolik vás sedí u stolu. Studené a hodně sycené brazilské pivo je lehčí než pivo české, a když se dostane do pitelné teploty, není problém vypadat mezi místními jako alkoholik, neboť u nás se pivo pije v trochu jiném měřítku.
Za doporučení stojí určitě caipirinha, neboli třtinová pálenka cachaça s limetkou, cukrem a ledem a z nealkoholických nápojů açaí – směs tohoto amazonského plodu s guaranou, podobná ledové tříšti. Ale pozor, slovy klasika: „Přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více!“