Jih Tuniska láká na tajemnou Saharu, romantické oázy i pestré festivaly

V Houmt Souku, hlavním městě ostrova Djerba, vládne poklid. Na malém náměstíčku posedávají v kavárnách ve stínu stromů muži, hrají domino, kouří šíšu, vodní dýmku nebo popíjejí čaj s píniovými semínky. I v okolních uličkách s přeplněnými pestrobarevnými krámky je relativní klid.

Naším průvodcem pro cestu do pouště na jih země a zároveň šoférem terénního vozu v jedné osobě je vysoký, štíhlý, usměvavý Tunisan jménem Bu-ba. Je Berber. Než se stačíme alespoň trochu porozhlédnout na ostrově, který podle Homéra učaroval i Odysseovi, už s námi uhání na jih, směrem na Tataouine.

Pryč od vyhlášených turistických resortů, kolem olivových hájů, přes malebné vesničky. Po sedm kilometrů dlouhé římské hrázi, o níž mnozí tvrdí, že ji navršili už Féničané, přejíždíme z ostrova na africkou pevninu.

Bu-ba rozhodně není typický Berber, naučil se celkem obstojně francouzsky a anglicky, a vydělává peníze ve městě. Jeho rodina dávno nekočuje, jak by se na potomky prapůvodního severoafrického obyvatelstva slušelo. Žije v Douz. Manželka vychovává čtyři syny a dceru, stará se, aby děti řádně docházely do školy a domácnost fungovala, zatímco hlava rodiny je pryč za výdělkem.

Doba, kdy byli Berbeři nedílnou součástí karavanního obchodu přes Saharu, je dávnou minulostí. Postupně se z nich stali zemědělci nebo nanejvýš kočovní pastevci, beduíni. Mnoho se změnilo zvláště v posledních desetiletích, přiznává Bu-ba. Pár chvil s rodinou a milovanou saharskou pouští, mu při návratech domů přináší nesmírné štěstí.

Zasvěcení tvrdí, že kolem Tataouine je nejkrásnější krajina v celém Tunisku, doslova poseta berberskými vesnicemi díky pramenům (slovo tataouine znamená „ústí pramenů“). Jedním z důvodů, proč míříme právě sem, jsou berberské slavnosti ksarů, v nichž každoročně na několik dní ožívají naplno místní tradice.

Ke slovu přicházejí různá řemesla, výroba šperků, tkaní látek, zpracování velbloudí vlny, ale i ženské krášlení henou nebo ukázky kulinářských specialit. Ulice města ovládnou pouliční kejklíři a muzikanti, nechybějí ani muži při bojových „hrách“ na koních. Žádná okázalá oslava pro turisty, nýbrž jeden velký svátek pro domácí, při kterém se nakupuje, prodává, hoduje, kdy se všichni na ulicích baví, tančí a zpívají.

Bu-ba je ve svém živlu, ukazuje, vysvětluje, překládá, a jakmile zaslechne bubny, postrkuje nás davem o pár ulic dál, abychom nezmeškali přehlídku tanečníků.

V pouštních podmínkách bylo pro místní vždy obtížné obhospodařovat těžce vydobytá chudá políčka - nepříznivé klima s nedostatkem vody dovolilo sklízet jen jednou za několik let. A protože Berbeři kočovali z místa na místo, stavěli pro obilí v poušti takzvané ghorfy, zaklenuté skladovací komory. V nich se obilí uchovalo po dobu až deseti let.

Komory nalepené těsně jedna vedle druhé do několika pater nebo seskupené kolem otevřeného dvora tvořily velmi praktické malé tvrze, arabsky se takové komoře říká ksar. Zvlášť důležitou roli sehrály v době invaze arabských kmenů, kdy poskytovaly úkryt nejen obilí a majetku, ale i majitelům.

Dodnes se některé zachovaly, občas k nim vedou pouští provizorní silničky a pro turisty představují velkou atrakci. Některé zrekonstruované slouží umělcům jako neobvyklé galerie, jako krámky se suvenýry, některé si dokonce vyhlídli holywoodští filmaři. Jedeme do míst, kde George Lucas natáčel slavné Hvězdné války.

Dalším kamínkem do mozaiky, kterou o Berberech a jihu Tuniska skládáme, je horská vesnice Chenini. Vznikla ve 12. století na dvou protilehlých kopcích a v úžlabině mezi nimi. Šplháme po úzké silničce až k dominantní bílé mešitě, obcházíme kamenné stavby z větší části vytesané do skal, k nimž jsou přilepené skromné příbytky.

Jsou uspořádány terasovitě podél vrstevnic a shora se nám odkrývá nezapomenutelný výhled do dalekých pustin kolem dokola. Většina chudých příbytků je dávno opuštěná, podnikaví jedinci se vracejí jen kvůli turistům - na kamenných zídkách vystavují berberské koberce, malí kluci nás chytají za ruce a vnucují pohledy, na hromadách u provizorních krámků se vrší sádrovcové pouštní růže, nejčastější suvenýr ze Sahary.

Více než neumělé nápisy v angličtině láká k posezení v některé z hospůdek příjemný chládek na jejich terasách. Chutná polévka šorba i typické tuniské jídlo kuskus přijdou vhod.

„Cože, troglodyté a dnes?“ divíme se, když průvodce zdůvodňuje, proč trochu odbočíme z trasy do okolí Matmaty, kde jsou stále běžná zvláštní podzemní obydlí. Asi po hodině jízdy už stojíme na okraji jedné jámy a zíráme na její dno.

V hloubce šesti metrů je vykopán kruhový dvůr a z něho se vchází do podzemních obytných prostor, které si v ničem nezadají s běžnými místnostmi včetně nábytku, koberců, obrázků na zdech, elektriky a dalších vymožeností. Rodina nabízí čaj, ochotně ukazují všechny prostory.

Historie vzniku podzemních obydlí sahá daleko zpět, do doby konce vlády arabské dynastie Fátimovců. Když se v 10. století přesunula do Egypta, svěřila vládu místním berberským princům, svým vazalům. Jeden z nich, zakladatel první berberské dynastie Ziridovců, však vypověděl poslušnost a na jeho lid zaútočily násilnické hordy Hilalů, vyslané Fátimovci. A právě tehdy se Berbeři stáhli do hor a vytvořili si příbytky, které je uchránily nejen před nepřáteli, ale i před drsným klimatem.

Z Matmaty přes vyschlé solné jezero Chott El Jerid míříme do horských oáz Chebika, Tamerza a Medis. Vznikly ve starověku poblíž horských pramenů a tvořily součást římské obranné linie proti divokým saharským kmenům. Nádherný kraj rámuje pohoří Jebel en-Negev, jehož dramatické hřebeny se rýsují na obzoru jako obrovitá záda pravěkého ještěra.

V roce 1969 postihly kraj přívalové deště a povodně proměnily hliněné domky všech tří vesnic v hromady bláta. Obyvatelé byli postupně přestěhováni do nově postavených osad a zbytky původních vesnic zůstávají od té doby vyhledávaným cílem návštěvníků jihu Tuniska.

Jako bychom se ocitli v úplně jiném světě. Nepatrný pruh zeleně podél vody ostře kontrastuje s okolní vyprahlou krajinou. Průrva nad Chebikou zaříznutá do okolních skal nás přitahuje víc než vyhlášený místní palmový háj s datlemi. Spouštíme se po úzkém chodníčku na dno, kde se nesmělý horský pramen pomalu mění v potůček s několika kaskádami. Jak asi žili lidé v takové pustině?

Nekonečné moře písku táhnoucí se od obzoru k obzoru, ladné tvary písečných dun, se kterými si pohrává vítr a stěhuje je z místa na místo, důstojně kráčející karavana velbloudů.

Opuštěná vojenská pevnost uprostřed ničeho, silueta mladého berberského jezdce v černém stojící s koněm na hraně duny, hra barev zapadajícího slunce.

To je Sahara. Bu-ba zkušeně a s požitkem vede džíp mezi dunami písku, zastavuje na naše nadšené výkřiky, aby vyhověl přání zachytit alespoň část té krásy na památku. A to ještě netušíme, jaká úžasná noc plná hvězd nás v kempu Ksar Ghilane uprostřed saharské pouště čeká. Zážitky, na které stěží kdy zapomeneme.