Ale i většina Švýcarů se chce do nadmořské výšky 3454 metrů, na Top of Europe, Vrchol Evropy, jak bývá také označována, podívat alespoň jedenkrát za život.

Se  stavbou železnice se započalo v roce 1896 z iniciativy curyšského průmyslníka Adolfa Guyer-Zellera, který si předsevzal, že nádherné zasněžené velikány přiblíží všem. Od počátku věřil, že obrovská investice 15 miliónů franků, kterou si trať vyžádá, přinese zisk. A nemýlil se, železnice vydělává od prvního roku svého uvedení do provozu, každý rok až dodnes.

Trať byla slavnostně otevřena v den švýcarského státního svátku 1. srpna 1912.

Trať byla slavnostně otevřena v den švýcarského státního svátku 1. srpna 1912.

FOTO: Bohumil Brejžek

Povolení dostal jen zásluhou daru sto tisíc franků na budoucí observatoř Jungfraujoch. Původně měla stavba trvat dvanáct let, nízké teploty a nevlídné počasí ji však prodloužily o další čtyři. Zeller se jejího dokončení nedožil, zemřel v roce 1899.

Trať byla slavnostně otevřena v den švýcarského státního svátku 1. srpna 1912, tedy před devadesáti sedmi lety, a od samého počátku byla elektrifikována. Železnice si dokonce umí část energie vyrobit sama: tři vlaky jedoucí do údolí dodají brzděním elektřinu čtvrtému k jízdě nahoru.

Ráno si přivstaňte

Na Jungfraujoch se vypravte hned ráno. Nejen proto, že na první dva spoje dostanete slevu, ale především pro nádherné panorama, které se před vámi bude odkrývat a jež si budete moci v klidu vychutnat v nepřeplněných vlacích, neboť většina ostatních vyrazí až kolem deváté. Dvouapůlhodinová cesta začíná obvykle na nádraží Interlaken Ost ležícím 657 metrů nad mořem. Pojedete třemi vlaky.

První, modrožlutá souprava Berner Oberland Bahn s normálním rozchodem nás během třiceti minut dopravila do Lauterbrunnenu, kde jsme přestoupili do žlutozelených barev Wenger Alp Bahn s rozchodem osmdesát centimetrů vedoucí do Kleine Scheidegg.

Tři vlaky jedoucí dolů, vyrábějí elektřinu pro ten, co stoupá nahoru.

Tři vlaky jedoucí dolů, vyrábějí elektřinu pro ten, co stoupá nahoru.

FOTO: Bohumil Brejžek

Zubačka tvrdošíjně stoupala stráněmi a tunely nad Lauterbrunnenem a jeho „údolím vodopádů“. Před námi byl Wengen, oblíbené lyžařské středisko, v němž bývá cíl proslulého dlouhého sjezdu z Lauberhornu. Míjeli jsme se s vlakem přijíždějícím z opačné strany, vjeli do tunelu, aby se nám po jeho opuštění otevřel pohled na zasněženou trojici vrcholků - Jungfrau, Mönch a Eiger.

Vzhůru do oblak

Ve stanici Kleine Scheidegg, nacházející se v sedle mezi údolími Lautebrunnenu a Grindelwaldu, jsme už byli ve výšce 2061 metrů, to hlavní nás však teprve čekalo. Vychutnávali jsme si pohled na severní stěnu Eigeru a čekali na příjezd červenožluté zubačky Jungfrau Bahn, jež má pro změnu rozchod 100 centimetrů a je tvořena moderními klimatizovanými vozy.

Měli jsme před sebou posledních část cesty, během níž je třeba překonat převýšení 1400 metrů. Po dvou úvodních kilometrech jsme za stanicí Eigergletscher vjeli do tunelu vyraženého do masivu Eigeru a Mönchu, v němž jsme zůstali plných deset kilometrů. Cestu nám krátilo promítání videa na velkoplošných obrazovkách o historii i současnosti dráhy.

 

Zatímco dole jsou jen zbytky podzimního sněhu, nahoře čeká ledové království.

FOTO: Bohumil Brejžek

Dvakrát vlak na pět minut zastavil a my vystoupili, abychom se velkými prosklenými panoramatickými okny ve skále mohli podívat z bezprostřední blízkosti na zasněžené velikány a ledovec Aletsch. První stanice, Eigerwand (2865 metrů), umožňuje pohled do údolí, druhá, Eismeer (3160 metrů), na plazící se ledové moře.

Po zastávkách v mezistanicích vlak zdolal i poslední úsek a po dvaapadesáti minutách vjel do cíle naší cesty, na nejvýše položené nádraží v Evropě, Jungfraujoch. Jedná se vlastně o komplex nádraží, restaurací, obchodů a ledového paláce, zakopaných do skály a ledu, a tunelu vedoucího na povrch, odkud se dá vyrážet na túry po ledovci. Švýcaři se tímto místem velmi chlubí a mají proč. Budova byla zapsána na seznam UNESCO a dráha k ní patří mezi technické skvosty Evropy.

V zajetí čtyřtisícovek

Jsme nahoře a najednou nevíme, co dál, kam nejdřív. Na vyhlídkovou plošinu? Do ledového paláce? Či se občerstvit v jedné ze tří restaurací? Prohlížíme si tabuli v Síni svobody a nacházíme na ní i jména prezidenta Masaryka a Jana Palacha.

Rozhodujeme se, že nejprve vyjedeme superrychlým výtahem k meteorologické stanici a astronomické observatoři na skálu nazývanou Sphinx – Sfinga. Během několika sekund se dostáváme o dalších sto osm metrů výš.

Jsme nahoře a najednou nevíme, co dál, kam nejdřív. Na vyhlídkovou plošinu? Do ledového paláce? Či se občerstvit v jedné ze tří restaurací?

Jsme nahoře a najednou nevíme, co dál, kam nejdřív. Na vyhlídkovou plošinu? Do ledového paláce? Či se občerstvit v jedné ze tří restaurací?

FOTO: Bohumil Brejžek

Observatoř je tu už od třicátých let, ale teprve v roce 1996 byla rozšířena o moderní vyhlídkovou terasu se zasklenou i otevřenou částí s výhledem na všechny strany – na sever na Kleine Scheidegg, na jih na mohutný splaz ledovce Aletsch a po stranách na štíty Mönchu, Eigeru a Jungfrau. Obrovské číslice 3 5 7 1 vás pak nenechají na pochybách, že jste opravdu na Top of Europe.

Bettmeralp je na elektřinu

Bettmeralp, ještě před několika desítkami let malá vesnice ve výšce dva tisíce metrů, čítající kromě starobylého kostela pouze dvě desítky stavení, do níž dopravu všeho potřebného obstarávali osli.

To se změnilo zhruba před třiceti lety, kdy byla z údolí vybudována velkokapacitní lanovka, která umožnila vznik a rozvoj tohoto dnes vyhledávaného letního a zejména zimního střediska, v němž vše, co jezdí, je poháněno elektromotorem. Platí to i o popelářském voze. Když se zaplní, tak se jednoduše zavěsí pod kabinu lanovky a pošle dolů.

Nejsou tu žádné velké hotely, nýbrž příjemné rodinné hotýlky a penzióny.

Nejsou tu žádné velké hotely, nýbrž příjemné rodinné hotýlky a penzióny.

FOTO: Bohumil Brejžek

Nejsou tu žádné velké hotely, nýbrž příjemné rodinné hotýlky a penzióny. Právě sem směřují turisté za čistým vzduchem, překrásnými horskými panoramaty, vzácnou faunou a flórou, ale hlavně, za největším alpským ledovcem Aletsch.

Masa ledu o tloušťce 350 metrů se sune celých 24 kilometrů od plošiny Concordia na jižním svahu Eigeru, Mönchu a Jungfrau směrem k údolí Fieschertal a místy dosahuje šířku až dvou kilometrů. V roce 2001 byl Aletsch se svým bezprostředním okolím zařazen na seznam UNESCO a jako jediné místo v Alpách se těší celosvětové ochraně.

Ledovec Aletsch

Ledovec Aletsch

FOTO: Bohumil Brejžek

Z Bettmeralpu je to k ledovci kousek. Stačí vyjet lanovkou o pět set metrů výše na Bettmerhorn, kde je moderní kruhová restaurace s výhledem na scenérii alpských vrcholů. A pak už jen udělat několik desítek kroků a naskytne se vám pohled, na který se nezapomíná.

Díváte se na ledovec z výšky, jak se v mírném esíčku vlní, rozdělen dvěma tmavými pruhy z vyplavené horniny. Z vyhlídky je vidět i na viktoriánskou vilu Cassel, kdysi sídlo prominentního bankéře, jehož tady často navštěvoval britský premiér Winston Churchill.