Článek
Jižní Tyrolsko, italsky také Alto Adige, patří mezi evropské jablečné velmoci. V sadech roste na 50 miliónů jabloní, najít se dají na stráních až do výšky tisíc metrů nad mořem a o jejich plodech se učí už nejmenší děti – jaké druhy jsou původní, jak se rozeznají jednotlivé odrůdy i co s takovým jablkem udělat, aby nic nepřišlo nazmar.
Sami Jihotyrolané ale konzumují jablka střídmě, je to pro ně spíš obchodní artikl, o který se pečlivě starají. Výjimkou je doktor Wofgang Drahorad z univerzity v Bolzánu. Dědeček noblesního pana Drahorada pocházel z východních Čech a jeho putování po tehdejší monarchii ho přivedlo až na území dnešní Itálie.
„Denně sním v průměru tak tři jablka,“ říká uznávaný odborník ze zdejšího sdružení pěstitelů jablek. Musí především kontrolovat jejich kvalitu, a to se opravdu nejlépe dělá všemi smysly.
Doktor Drahorad začíná hned po ránu při obhlídce sadů v městečku Algund, jež obklopují hotel St. Kassian. Majitel nemovitostí Josef Siller nám hrdě ukazuje deník s přesnou evidencí všech postřiků proti škůdcům i záznamů, jaké přidal živiny. Z terasy jeho hotelu vidíme až do Merana, města proslaveného svou středomořskou atmosférou.
Široké údolí ohraničují po stranách vysoké hory. „Údolí vytvaroval ledovcový splaz, pak se tu vinula řeka a v bahnité půdě se dařilo malárii. Nakonec se vše vysušilo a zemědělci začali tenhle kus země obdělávat,“ přibližuje historii jablečných sadů Drahorad. To už ale přijíždíme k závodu CAFA, kde se jablka zpracovávají.
Každé jablko má své foto
Na jedné straně do budovy proudí traktory plně naložené bednami jablek, na druhém konci pak vyjíždějí pečlivě očištěné plody zabalené v dřevěné přepravce nebo v sáčcích. Ty nejlepší jdou na export, nižší sorta směřuje do italských obchodů.
Kvalitu hlídá počítač, který udělá až šedesát fotek jednoho jablka, aby zjistil, na které straně má třeba prohlubeň po kroupách, kde je otlučené nebo špatně zbarvené.
Transportním prostředkem je tady voda, jež jablka šetrně posouvá z přepravek až k závěrečné balící lince. Tam je také nejvíce pracovníků, vše ostatní ovládá počítač.
Bez lidských rukou se ale neobejde vlastní sběr jablek. V Jižním Tyrolsku mají výbornou pověst i sběrači z východní Evropy.
Mezi sběrači je hodně Čechů, Slováků a Rumunů
Hrabě Michael Göess-Enzenberg pěstuje u městečka Kaltern na šedesáti hektarech jablka, na padesáti pak víno. Vše v kvalitě bio. „Mám šedesát pracovníků, mezi sezónními je hodně Čechů, Slováků nebo Rumunů. Někdy pracují dohromady, jindy sbírá část víno, část jablka, jak je potřeba“ říká hrabě, když nám ukazuje svoji úrodu.
Hned v sadech se oddělují otlučené plody od těch bezchybných. Velikostí a vzhledem se ale biojablka nijak neliší od těch, jež byla ošetřována chemicky.
„I u nás dřív bioprodukce vypadala jako u vás v obchodech - plody byly malé, pokroucené, na pohled nic moc. Pěstitelé si totiž řekli, je to bio, tak co se o to dál starat, necháme to napospas přírodě. To je ale špatně. Naše stromy dostávají proti nemocím kopřivové nebo heřmánkové postřiky, kvalitní půdu vytvářejí mimo jiné i zvířata, která tu chováme,“ říká muž, jenž do italské provincie přišel z Rakouska:
„Je tu nádherná příroda, skvělé počasí, příjemní lidé. Sice tady musím pořád pracovat, ale už bych tuhle zemi neopustil,“ dodává hrabě Michael. Dobrá zpráva i pro české sběrače jablek.
Ocet, křížaly i krémy
V Jižním Tyrolsku můžete s jablky strávit doslova celý den. Začít se dá koupelí z jablečného koncentrátu v lázních v Meranu, pak následují krémy z jablečné řady kosmetiky, vše samozřejmě s co nejmenším obsahem chemie.
K snídani patří samozřejmě alespoň jedno jablko - mezi odrůdami pěstovanými na severu Itálie je i Weirouge, jablko na povrchu i uvnitř krásně červené. Kdo nemá rád čerstvé ovoce, může sáhnout po sušené variantě, křížalách. A čím ukončit den?
Samozřejmě lehkým salátem pokapaným jablečným octem. Na statku Kandlwaalhof Lugin dělají dokonce jablečné balsamico. Samozřejmě označené cedulkou bio.
