Do miliónového Samsunu na černomořském pobřeží lze samozřejmě i letět, a to nejlépe z Německa. Přijde to však dráž – zhruba na 10 000 korun, zatímco do Istanbulu letíte z Ruzyně jen za třetinu a za autobus zaplatíte nějakých pět set korun. A navíc si zvyknete na prostředí, ve kterém se budete dvacet dní pohybovat.

Autobus a vlak

Místenky ze Samsunu máme, ve vlaku nás průvodčí vede až na místa a usazuje. Cesta vlakem je pohodlná a příroda okolo úchvatná. Z černomořského deštivého podnebí vlak projíždí nejdříve tureckým zasněženým pohořím, úzkými kaňony okolo rozbouřených horských řek.

Patnáct set kilometrů ze Samsunu do Damašku si musíte rozdělit. Donutí vás k tomu nakonec i jízdní řád. Po devítihodinovém přejezdu hor dorážíme do města Sivas, kde musíme přestoupit na jiný vlak. Tím se dostáváme do Adany, kde přesedáme na autobus.

V Turecku vás každou chvíli někdo zve na čaj, často i po několika minutách rozhovoru, lidé z ulice, prodavači, řidiči.

FOTO: Josef Hora, Právo

Ve vlaku nás okradli o peníze a doklady turečtí mladíci vracející se z vojny. Moc jsme se s nimi kamarádili, moc popíjeli. Ti bez dokladů jedou do Ankary pro nové, my dál.

V Adaně přesedáme na autobus, jízdenku se nám pro tři studenty podaří usmlouvat z 50 na 40 liber pro každého. Autobus končí ve městě Hatay, máte-li lístek z autobusu, ve většině měst vás firma, se kterou jste jeli, odveze zdarma ještě do centra města. Nás tam vezl muž jménem Mustafa Bahadir a cestou se omlouval, že nás nemůže vzít k sobě domů, protože má práci přes noc.

Poučení: v Turecku vás každou chvíli někdo zve na čaj, často i po několika minutách rozhovoru, lidé z ulice, prodavači, řidiči. I pokud je pozdě večer, pozvou vás cizí lidé na večeři a dokonce nabídnou nocleh. Je to trochu šok, ale když se osmělíte a pozvání přijmete, pak můžete zažít zajímavé chvíle.

Přes poušť do Damašku

Konečně se ocitáme v Yayladagi na syrsko-turecké hranici, kde si musíme pořídit vízum. Po dvacetiminutovém vysvětlování, co budeme dělat v Sýrii a proč tam jedeme, výměně dolarů s partou místních veksláků a zaplacení víza nás celkem ochotní úředníci bez problémů pustí. Do Damašku je to od hranice kousek – zhruba 400 km, což není vzhledem ke zdejším vzdálenostem mnoho.

V Damašku končí všechny autobusy na centrálním nádraží kousek za městem. V autobuse nám syrský obchodník poradil, ať popojdeme kousek dál, tam jsou taxikáři levnější. A měl pravdu. Za asi nějakých 15 liber jsme dostali čaj a byli odvezeni před jeden z nejlevnějších hotelů – Ghazan. Noc v přepočtu za tři sta korun v nádherném orientálním domě, kde pokoje ústí do společných prostor, jakýsi zastřešený dvůr, uprostřed fontána, všude stoly a samozřejmě topení.

Poučení: pokud přijedete do jakéhokoli města v Orientu, ptejte se taxikářů nebo v autobuse na levný hotel. Místní mají většinou dost velký přehled a ochotně vám poradí nebo vás tam přímo zavedou.

Za svatým Petrem

Všude, kde jsme cestovali, nám všichni ochotně poskytovali rady, kde se ubytovat. Narážíme však i na to, že jsme sice tři, ale z toho je jedna žena. Pro šest hoteliérů z deseti naprosto nemožná kombinace pro přenocování v jednom pokoji.

Loučíme se se Sýrií a nasedáme do zpátečního autobusu směr turecká Antakya neboli Hatay. Město s velkou poutní tradicí a s kostelíkem svatého Petra, kde podle Bible poprvé padlo v řeči apoštolů slovo křesťan.

Trh s kořením v Damašku

Trh s kořením v Damašku

FOTO: Josef Hora, Právo

Na hranicích nás ale čeká další překvapení. ,,Každý, kdo opouští Syrskou republiku, musí zaplatit deset dolarů, nebo tady zůstane,“ říká v překladu íráckého profesora angličtiny z Bagdádu syrský úředník. Arabové platí, Evropané se hádají, ale nakonec zaplatí všichni.

Popojedeme a čeká nás celní kontrola. Nakonec si ale musíme přesednout do jiného autobusu, protože ten náš má moc nafty v nádrži a celníci, kteří měří naftu drátem, ho nepustí přes hranice.

Palmyra, klenot v oáze

Z Damašku jsme si odskočili do Palmyry, starověkého města v oáze, vzdálené od syrské metropole asi dvě stě kilometrů. Z damašského nádraží tam jezdí autobus pětkrát denně. Jízdní řády jsou přímo na nádraží v kanceláři. Náš autobus je v dobrém stavu, naplněný k prasknutí a cena je asi třicet liber. Po dvou hodinách jsme v Palmyře.

Proti například starověké Troji je toto místo opravdová pastva pro oči, klenot starověkého stavitelství. K nebi se zdvihají sloupy chrámu z 2. stol. ,,Tady je obětiště a tímhle kanálkem odtékala krev beranů přímo do městské kanalizace,“ vysvětluje profesor Muhammed Ali z Damašské univerzity, který si tady přivydělává jako průvodce.

Baalův chrám ve starověké Palmyře

Baalův chrám ve starověké Palmyře

FOTO: Josef Hora, Právo

"Ty černé fleky na kamenech jsou stopy od krve, která tady tekla před více než sedmnácti sty lety,“ tvrdí. Před chrámem na nás už čeká halda prodejců všeho možného – korálky, náhrdelníky, jízda na velbloudech nebo projížďka autem po poušti, mají všechno a nevzdávají se. Nás ale ještě čeká cardo, amfiteátr, římské vojenské ležení...

Večer se vypravujeme do města. Hlavní třída je plná krámků, jeden luxusní hotel, jedna banka. Vypadá to jako na Divokém západě. Postranní uličky jsou dost tmavé a zejí prázdnotou. V noci se vracíme do hotelu na okraji městečka. Je levnější než v centru, v přepočtu platíme asi dvě stě korun za noc. A navíc, z okna vidíme jen písek a hvězdy. Ze tmy se ozývají podivné zvuky oslů nebo velbloudů a vysoko nad pouští září do tmy středověký hrad.

Bílý a černý křižácký hrad

Město Homs leží na pobřeží Sýrie nedaleko hranice s Libanonem, asi dvě stě kilometrů severně od Damašku. Hrneme se do prvního místního dolmuše. Tak se v Sýriii i v Turecku říká minibusům, jezdícím po stejné trase a zajišťujícím dopravu na kratší vzdálenosti. Cena je smluvní, řeknete svou nabídku a řidič nesouhlasí, ale lze se docela dohodnout.

U moře objevujeme dva historické poklady Sýrie – bílý hrad Krak des Chevaliers a černý hrad Qalę aat al marqab. Oba postavili křižáci, z nich vyráželi do Jeruzaléma, o oba bylo svedeno několik velkých bitev a oba vydržely až do dnešní doby.

Černý hrad Qalę aat al marqab

Černý hrad Qalę aat al marqab

FOTO: Josef Hora, Právo

Hrady jsou obrovské a po zaplacení vstupného, které je všude v Sýrii pro studenty desetkrát menší než pro ostatní, volně přístupné. Uvnitř čeká vždy někdo, kdo vám nabídne za poplatek výklad, ale nevěřte každému. Někteří průvodci nevědí skoro nic, je třeba pečlivě vybírat. Podle našich zkušeností čím starší, tím lepší.

Raději si předem něco z minulosti Sýrie přečtěte a knihu vezměte s sebou, mohli byste pak doma vyprávět nesmysly. Z hradu nás dolmuš odvezl na dálnici, kde si prý máme někoho stopnout. Tak velký problém to není, sveze vás i policie. Po deseti minutách zastavil menší autobus. Uvnitř seděly asi dvě desítky mužů, všichni v oblecích.

Trochu v nás hrklo, když jsme zjistili, že všichni mají za pasem pistole. Pak nám vyprávěli, že byli na zásahu proti mafii v nedalekém Homsu. Jelo jich prý tam včera dvacet, ale domů se jich vrací devatenáct. Jeden z agentů při přestřelce se zločinci padl. V Latákii jsme jim popřáli šťastnou cestu a vyrazili hledat hotel.