Miroslav Donutil: Cestování je pro mě hledáním nového

To bylo jednoduché. Jednoho dne zazvonil telefon a tam se ozvali pánové Bělohradský a Kučera, řekli, že by rádi pro Českou televizi připravovali cestopisy, jestli bych se na tom nechtěl podílet. Protože se mi cestování odjakživa líbilo, a protože se mi odjakživa líbily i cestopisy, tak jsem na tu nabídku kývnul. Oni pak ještě ke mně hledali partnera a nějaké mi navrhovali a já jsem říkal: „Zkuste Jirku Bartošku.“ A tak mu zavolali, Jirka na to kývnul taky a tak to všechno vzniklo.

Dá se říct, že jsme s Jirkou procestovali skoro dvě třetiny z toho, co jsme okomentovali. Inspirace byla spíš opačná. Nicméně taky jsme se s tímhle cyklem podívali do několika zemí. Byli jsme zatím třikrát. Jednou to bylo na Sardinii, na Azorských ostrovech a na ostrově Reunion v Indickém oceánu poblíž Madagaskaru.

Myslím, že teď nás čekají Seyschely. Jezdíme vždycky jednou za rok s Frmolem, tak se jmenuje společnost, která to natáčí. Cesta je chápána jako taková odměna pro nás, co celý rok sedíme jen ve studiu. Sejdeme se aspoň jednou za rok na jednom krásném místě planety.

Rád bych se podíval do Francouzské Polynésie, ale ono to chce více času. Člověk tam dlouho letí a pak se dlouho adaptuje na místní časovou rovinu. Proto tam musíte strávit hodně dlouhou dobu. Myslím ale, že se jednou určitě do Francouzské Polynésie podívám.

Za prvé to, že jsou tak hodně vzdálené, že jsou tak hodně jiné. Je to roztodivná směsice ostrovů, které jsou svým způsobem každý nějak přitažlivý. Těším se, až se třeba jednou objevím na Tahiti nebo na Bora-Bora.

To se dá těžko říct, moje cestování začalo už s divadlem Na Provázku v sedmdesátých letech a dá se říct, že hned napoprvé, když jsme jeli v roce 1973, můžu hovořit o ohromném zaujetí, protože to bylo poprvé. Ale pak přišly další mezníky. Jako třeba Austrálie nebo Spojené státy americké a jejich rozložitost a pestrost. Ovšem krásné kouty jsou v Maďarsku, Polsku na jihu Řecka, v Turecku, Itálii, ve Francii. Je těžké určit místo, které by vás zaujalo nejvíc.

Ano, Českomoravskou vysočinu. Tu mám opravdu nejradši, rád se tam vracím.

Nebyl jsem na všech světadílech. Byl jsem hodně na severu, ale nebyl jsem na Antarktidě. Co se týče Afriky, byl jsem nahoře a dole, ale nebyl jsem v tom středu. Austrálii jsem projel od jihu k severu, dá se říct, že hodně. Je to nádhera. Měl jsem na to dva měsíce a viděl jsem jí kus. Co se týče Ameriky, projel jsem Severní Ameriku, ale neznám Jižní Ameriku. O Evropě mohu říct, že je prokřižovaná celá. A mám pocit, že určit jedno místo, z toho všeho je téměř nemožné.

Mně se líbila všechna místa, kam jsem přijel. Nemám takové hodnoty, které se dají označit předponou nej. Pro mě každá ta země, kam přijedu, jakýkoliv její kout  je zážitkem. Zážitkem právě proto, že se koná v tu chvíli, dojde tam k setkání s tou konkrétní lokalitou, s konkrétními lidmi, s konkrétní situací. Prostě pro mě je zážitkem, že někde jsem, existuji tam a mám možnost si to vychutnávat.

Vždycky vás něco překvapí. Přijedete někam, kde si myslíte „strávím tam čtyři dny nebo pět. Budu tam odpočívat, ležet u moře, bude tam teplo, bude svítit sluníčko.“ A najednou se stane, že před vašimi zraky nečekaně vypukne bouře a máte po iluzi. A vás to překvapí, protože je situace nepříznivá. Naopak vás příjemně překvapí, když přijedete do země, o které se říká, že je napínavá, a že se tam bojuje, a ono se tam vůbec nebojuje a je tam klid. Svítí sluníčko a opalujete se. Čili překvapení je spíše momentální. Až tam přijedete, tak ho zažíváte. A já mám překvapení rád.

Vy mě neustále nutíte k jednomu a témuž. Abych odpověděl na to, že na světě existuje jedno místo, které je nejkrásnější, má nejkrásnější polohu a podobu, nejlépe se tam jí... Všude je dobře i špatně a je to tak i s jídlem. Každá země má svoji specifickou kuchyni a svoje specifické vybrané lahůdky. Pokud se týče vybranosti kuchyně, každá má svoje krásné specifikum a nechat se překvapit kuchyní, to je přece taky krásné.

V tom mám naprosto jasno. Ideální dovolená je Českomoravská vysočina, můj dům na vesnici, spojený s rybníkem, který je nedaleko, lesem, který je opodál. Nikam jinam nepotřebuji.

Tam, ona je ta kombinace krásná. Buď jdu chytat ryby, nebo jdu hledat houby, které zrovna teď výborně rostou. Nebo se jdu jen tak se projít se psem. Zajdu se někam do okolí podívat, či jen tak sedím a čtu. Kombinace toho všeho je úžasná. Je to můj domov, takže proto jsem tam nejraději.

Kromě Vysočiny ještě přidám pobyt, který mě nikdy nemine - Třeboň, lázně Aurora. Tam jezdím každý rok odpočinout si, dají mě tam do pořádku. Letos jsme byli také týden na Mallorce a to jenom proto, abychom se ošplouchli v moři, protože v létě nejezdíme nikam. K moři jezdíme v zimě, když je tady poměrně škaredé počasí. Využíváme toho tepla, které je sice v tu chvíli dál, než bývá normálně, ale stojí to za to.

Ono se to kombinuje. Plaveme, jezdíme autem po místech, která nás zajímají. Chodíme na procházky, ale zároveň si užíváme skvělých kuchyní různých národů. Setkáváme se s přáteli. Co se týče zahraničních dovolených, tak jsou spíše aktivní. Pasivnost tam taky najdete, protože plácnout se k moři a opalovat se, a jen tak srkat něco dobrého je taky příjemné. Co se týče domácí části dovolené tak je vysoce aktivní.

Mám rád golf, pokud je v dohlednu nějaké golfové hřiště, tak ho rád navštívím. A donedávna jsem hrával tenis, který mi ale teď můj zdravotní stav neumožňuje. Nicméně golf mi to vynahrazuje. A všechny sporty, které jsem dělával jako mladý aktivně, se všechny shlukly do mého pohybu na jevišti.

Karlovy Vary, Paříž, Řím, Stockholm, Madrid, Barcelona, Fiorentina, Siena, Budapešť, Vídeň, Bratislava, Český Krumlov, Košice, Londýn... Jsou to všechna města, kde mám svoji stopu zanechanou, a která zanechala stopu ve mně.

Určitě do Prahy, aby se podíval na naše krásné město, vzal bych ho do Českého Krumlova na další perlu. Určitě do Karlových Varů, aby si v těch lázních odpočinul. Určitě do hor, do Krkonoš, do Beskyd. Vzal bych ho k nám na Vysočinu, aby se pokochal krásnou pahorkatinou. Ukázal bych mu rodnou Třebíč. A pak už by byl tak zahlcený zážitky, že bych ho poslal domů, protože už i já bych toho měl až nad hlavu.

Myslím si, že se nedá doporučovat. Člověk musí někam přijet, něco ho tam musí zaujmout, něco ho tam uhrane a chce tam zůstat. Nebo tam přijede, otočí se na obrtlíku a odjede pryč. Těžko říct, jeď tam a tam, je to tam krásný. Můžete se pak dočkat rekce: „To vůbec není můj vkus. Tady se mi to vůbec nelíbí, kam mě to poslal?“ Nikdy bych si nikoho netroufl někam posílat. To, jestli někam přijedete a líbí se vám to tam, tak že tam zůstanete, to je čistě vaše věc.

Líbí se mi tam, kde jsem doma a to je nedaleko Nového Města na Moravě v naší vesnici, tam je mi dobře. Tam se cítím skvěle, ale nikomu bych to nikdy nevnucoval. 

Byli jsme mladí. Procestovali jsme 37 zemí a všechny se nám líbily právě proto, že jsme byli mladí a chtěli jsme poznávat, učit se, dozvídat se. Člověk kamkoli jede, dozvídá se něco nového, setkává se s novými lidmi. Potkává nové skutečnosti, a je nadšen tím, co potkává. Nevybere si jedno místo, ačkoli možná někdo ano.

Já takový nejsem, já nemám ve světě jedno místo, kde bych si pořídil dům, byteček, stan nebo něco a tam pravidelně jezdil. Každý rok jsem někde jinde, těch procestovaných zemí už je 74 a neustále přibývají. Pro mě je cestování hledání nového. A doma je doma.