Rhodos křížem krážem na skútru

Chartrový let z Prahy do města Rhodos měl hodinu zpoždění, díky tomu nás hlavní město čtvrtého největšího ostrova Řecka vítá v devět ráno zahaleno v slunečním oparu. Přesun do osmnáct kilometrů vzdáleného Faliraki probíhá v přistaveném autobusu. V apartmánech odhazujeme kufry, a protože jsme si zaplatili pobyt bez jídla, nic nám nebrání okamžitě realizovat náš plán a v nejbližší půjčovně si objednat  jednostopé vozítko podle našich představ.

Faliraki, město barů, diskoték a samozřejmě mnoha restaurací, se pomalu neprobouzí k životu, navíc teď na konci sezóny největší a nejhlučnější podniky úplně zavřely a náš pobyt bude rušit jen žebravé mňoukání koček při snídani na balkóně.

Na první půjčovnu narážíme asi po sto metrech, a přestože nemá vystavenou jedinou motorku, hned přijíždí z centra majitel a autem nás veze na druhý konec Faliraki, kde je v jiném obchodě výběr od  slabých skútrů, přes terénní motorky až k silným čtyřkolkám.

Volíme skútr dvěstěpadesátku s úložným prostorem pod sedadly; vejde se sem celé plážové vybavení, včetně ploutví na potápění. Za šest dní platíme 170 eur. Žádnou kauci neskládáme, jen si náš řidičský průkaz zamkli do stolu a místo něj nám vydali papír, který ho prý nahrazoval.

Naše představa, kam se se skútrem vypravit, byla jasná – nejdřív projedeme východní pobřeží od severního k jižnímu mysu a samozřejmě zajedeme i do vnitrozemí. Když nám bude horko, nebo zbyde čas, poležíme plážích. Zajeli jsme na všechny, které uvádějí průvodce, ale postupně jsme se rozmazlili– někde bylo moc lidí, jinde zase málo kamenů, kolem nichž to v moři žije.

Nudistická pláž ve Faliraki byla pro naše dobrodružství na dvou kolech moc blízko, záliv Ladikó, kde se natáčel film Děla z Navarone s Anthony Quinnem, zas moc plný lidí, stejně jako pláž Tsambíka. Vyhovoval nám záliv Traganou hned u Ladikó, kde nejsou žádné hotelové a zábavní komplexy a písečná pláž plná lehátek k pronajmutí se za skálou mění v oblázkovou zátoku s malou jeskyní. Bezkonkurenčně ale vyhrála Stegna Beach u města Archangelos.

Městečko Stegna ani v plné sezóně nezahltí turisti, je tu jen pár malých hotýlků, apartmánů a obchůdků. Místa bylo na pláži tolik, že jsme si postavili skútr do stínu stromu a rozložili se na deku pod ním. Slunce začalo brzy upalovat, a tak jsme všechny věci nechali na písku a pěšky došli do nejbližší taverny.

Skvělé tzatziky (salát s jogurtem a okurkami doplňuje česnek, máta, bílý pepř), musaku (mleté maso zapékané s  lilky dochucené muškátovým oříškem), kuřecí suvlaki napíchnuté na špejle a samozřejmě retsinu (víno s pryskyřicí) nám přinesl podmračený majitel, kterého  pobavilo až to, že jsme si účet museli sečíst sami – čísla za jednotlivé položky na rozdíl od závěrečného součtu nechyběla.

Třetí den pobytu se vydáváme na naší nejdelší, ale také nejkrásnější cestu po ostrově. Vyrážíme na jih, na ostrov Prasonisi, který je s Rhodosem spojen úzkým pruhem písku. Město Líndos zahlédneme jen jako bílé domky u cesty, které hlídají ruiny na kopci, čím níž jedeme, tím je krajina divočejší, mizí vesnice, zůstávají jen vzrostlé jehličnany a stálý vítr.

Nandavám si bundu a pevněji utahuji helmu. A už je tu jižní mys. Přestože je na Rhodosu oficiálně zakázané kempování, stojí tu obytná auta surfařů, po kterých zůstávají na konci sezóny haldy odpadků. Prudký vítr zvedá ohromné vlny, na kterých se surfaři houpou a skáčou. Jejich výkon umocňují ještě tzv.kity, které vypadají jako malé padáky a vítr, jenž se do nich zachycuje, je žene žene ještě výš a rychleji.

Na pláž před Prasonisi sice nesmějí auta ani motorky (pokuta je až 250 eur), ale nikdo to nedodržuje a největší adrenalin zažívají jednostopá vozidla při průjezdu rozměklým pískem z jednoho ostrova na druhý. Pokoušíje se vyjet až na špičku ostrova Prasonici, ale cesta je plná kamení, a tak se vracíme.

Po západním pobřeží míříme k odbočce do vnitrozemí. V Siáně kupujeme proslavený med, olivový olej s thymianem a kořalku soumi, která se stejně jako italská grappa vyrábí z hroznů vína. V Siáně se doslova zastavil čas – ručičky na hodinách zdejšího kostela ukazují pořád stejně, protože jsou namalované.

Čeká nás nejkrásnější cesta pro motorkáře na trase Embonas – Apollona – Platania – Eleusa – Archipoli- Kolimbia. Objíždíme vysoké hory, a tak jsou zatáčky hodně točité, výhledy dramatické a teplota vzduchu nízká. Ve městečku Embonas rveme do kufru skútru další úlovek; suché bílé víno Villaré, kterého se ročně vyprodukuje jen asi 120 tisíc lahví. Před našimi apartmány ve Faliraki  zastavujeme v sedm hodin večer, ten den jsme ujeli víc jak 250 kilometrů.   

Nedojedete na něj sice na motorce, ale hodina a půl jízdy na lodi, určitě stojí za to. První zastávka je u kláštera Panormitis na jihu ostrova. Na rozdíl od většiny památek tady za vstup  do kostela archanděla Michaela nic neplatíte.

Zbytek dne tráví výletníci v  okolí přístavu Giálos, který je při vjezdu svými novoklasickými kamennými fasádami z devatenáctého století. Mnoho vil je už opraveno, ale pokud se rozhodnete šplhat nad přístav po některém z mnoha schodišť, zjistíte, že  zbývá ještě hodně rekonstruovat. Vyplatí se koupit tady mořské houby, muzeum nautiky  klidně vynechejte.