Městečko Brand v nadmořské výšce 1037 metrů nám ukazuje v letošním uplakaném létě svoji přívětivou tvář. Stylové chalupy i supermoderní hotýlky se krčí ve stínu horských velikánů se zbytky sněhu, slunce rychle vysušuje poslední louži, která zůstala na silnici po dešti.

Nadšení golfisté nakládají v tom idylickém ránu do aut svoje hole a ve stylových kraťasech a tričkách s límečky míří na nejbližší green. I my máme potřebné oblečky – termoprádlo, nepromokavé kalhoty, bundy, na zádech batůžky s pitím a náhradním oblečením.

Jen zcela výjimečně je cesta Mannheimer Hütte jištěna řetězy.

Jen zcela výjimečně je cesta Mannheimer Hütte jištěna řetězy.

FOTO: Jana Hanušková, Právo

A pro turistický pochod hlavně vysoké kotníčkové boty. Jejich funkčnost jsme museli našemu horskému vůdci předvést hned při příjezdu a vybalit je pozdě v noci ze svých zavazadel. Připadlo mi to v tom okamžiku velmi potupné, o pár hodin později jsem jeho pečlivost ocenila.

Snídaně na pastvině

Dobrou fyzickou kondici, zkušenost s vysokohorskou turistikou a odolnost vůči velkým výškám. Tento dovětek se objevil na pozvánce ke studijní cestě, kde hlavní náplní bylo lezení po horách mezi Rakouskem a Švýcarskem.

Je to v pohodě, ani slovo o slaňování, cesty budou jistě široké a všechna varování jsou přehnaná, říkala jsem si ještě na začátku túry, kdy nás auto vyklopilo na pastvinách Brüggele Alpe.

Na snídani k paní Marii Müllerové to chtělo zdolat jen pár metrů přes louku zmáčenou ranní rosou. Kmínový chléb, sýry, zavařeniny i vajíčka pocházely z domácích zdrojů, na stole stála jako ve všech německy mluvících zemích konvice s hutnou kávou. Kravky byly už dávno na pastvě, pan Müller po nich splachoval poslední zbytky špíny ze dvora.

„V zimě tu ale nejsme. Loni nám dům zmizel pod šesti metry sněhu,“ říká Marie a jako důkaz předkládá fotky s bílou tmou. Ještě zhltnout pár posledních soust, udělat foto typického dřevěného stavení s lavicemi na zápraží a můžeme vyrazit.

Jděte pomalu a nezastavujte se 

Cesta je široká, stíní ji stromy, snad jen ten pětačtyřicetistupňový sklon je trochu vyčerpávající. Slunce nabírá na síle, po půlhodině mizí vzrostlá zeleň, z cesty je stezka, povrch je plný kamínků.

„Jděte pomalu, ale nezastavujte se,“ radí nám profesionální horský vůdce Thomas. Hrdě kráčím mezi prvními, pohledem kontroluji, kam míří turistické značky, přesto zahnu na špatnou cestu. Tam, kam modrá značka ukazuje, totiž podle mě žádná není. Thomas má jiný názor.

Klidný výšlap se tak mění v poskakování mezi kameny, musíme dávat pozor, abychom na mokrém povrchu nesklouzli přímo do údolí. Už není kde se skrýt před spalujícími paprsky. Vrchol hory je zatraceně daleko. Poprvé se dožaduji krátkého odpočinku.

Nakonec se přehoupneme přes horský hřeben a otevírá se nám pohled na náš první postupný cíl – chatu Oberzalimhütte. Ale také ostrou hradbu skal, kde konečně dojde i na řetězy. Těch se musíme držet, abychom předešli případným pádům. Po hodině a půl konečně dosedám na terasu u Oberzalimhütte (1889 m n.m.).

Černou stěnou

Roztomilá blondýnka nám hned nalévá kořalku a vodu. Jídlo s díky odmítáme: „Mám trochu stažený žaludek a stejně budu mít za chvíli nahoře oběd,“ vrtím hlavou. Jak naivní představa!

Černou stěnou pak jako kamzíci šplháme další tři hodiny. Cestu vyznačují prohlubně v kamenných žlabech, sněhové jazyky a jen výjimečně řetězy a kulatinou zpevněné schody. Pot se z nás, kromě Thomase, doslova řine, slunce nás přibíjí k mase kamení (opálení či přesněji spálení kolem výstřihu a rukávu trička mi vydrží celé léto), míjíme pomníček, který hlásí, že tady přišel o život devatenáctiletý mladík.

Kdo se chce osvěžit, poprosí jen ochotné ruce před nebo za sebou, aby mu podaly vodu z baťohu. Sundávat ho ze zad je zbytečný výdej energie a také hrozí, že se žíznivec zřítí do černé hloubky. Začíná mě bolet hlava – horský vzduch a převýšení kolem šestnácti set metrů se začínají ozývat. Běžně totiž nelezu na Sněžku.

Mannheimre Hütte (2679 m n.m.) se nad našimi hlavami zvětšuje jen pomalu. Konečně jsme na plošině, kde se na jedné straně modře leskne ledovec, proti němu dřevěná chata. Není v ní teplá voda, elektřinu vyrábí rozvrzaný stroj, přesto mám pocit, že jsem právě dorazila do pětihvězdičkového hotelu.

Luxusní odpočinek za odměnu


Podhorské vesničky u našich jižních sousedů jsou jedna jako druhá. Většinou je uprostřed návsi bílý kostelík, stavby nenarušující svou výškou nebo mohutnou nabubřelostí rozhled po krajině, vzorně udržované domy.

Vesnička Brand

Vesnička Brand

FOTO: Archiv walliserhof.at

Hotely, i ty nejluxusnější a nejmodernější, jsou jejich přirozenou součástí. Přesně jako Walliserhof v Brandu se čtyřmi hvězdičkami. Jednotlivá podlaží má decentně spuštěna pod zem, z ulice se tak vstupuje rovnou do třetího patra. Jen obří drátěné artefakty u vstupu upozorňují, že je návštěvník v hotelu, kde si designéři dali záležet.

Každé podlaží má svůj styl. Edelweiss (alpská protěž) má pokoje zařízené v bílé barvě; křesílka jako by se sem přenesla z českých sci-fi filmů ze šedesátých let minulého století, stolní lampičky se zvonivými přívěsky zase evokují výrobky reálného socialismu.

Skříně nahradily tyče s ramínky zavěšené do prostoru, koupelna s toaletou je skleněná kostka „zapomenutá“ hned za dveřmi pokojů. Masážní trysky ve sprchovém koutě skvěle namasírují těla znavená výstupem do hor.

V podzemí Walliserhofu se pak skrývá bazén, whirpooly, finská, infra i bio sauna, pára, solná jeskyně.