Před dvěma roky na dovolené v zemi půlměsíce se mi líbilo všechno. Orientální exotika protkaná historií na každém kroku, čisté, teplé moře, báječné k plavání, stále poklízená úpravná pláž s až kýčovitě kouzelnou scenérií pohoří Taurus, které se zdálo na dotek, výborná kuchyně a přátelští lidé. Však jsme pobývali v Kemeru, což je jedno z nejpěknějších letovisek u Středozemního moře.

Vedro a velká vzdálenost se mi zdály vražedné pro můj žilní systém, pár měsíců po prodělaném onemocnění. A tak jsem si Pamukkale, půvabný bělostný přírodní skvost z katalogů, odpustila. Snad někdy příště. Letos jsem se do země, která byla křižovatkou dějin, vypravila s dcerou znovu. Pevně rozhodnuta, že tu dlouhou cestu za osmým divem světa, jak se Pamukkale také říká, určitě podnikneme.

Solárka systém má v Turecku zelenou

Vyrážíme brzo ráno, přesto teploměr ukazuje 28 stupňů. Mikrobus nacvaknutý do posledního místečka jede z Alanye, přes Side do Antalye, kde nás čeká časná snídaně. Už při minulém pobytu na zdejším středomořském pobřeží mě zaujalo široké využití solárních kolektorů. Jsou nepřehlédnutelnéna hotelech, penziónech, větších i menších domech. Některé obydlí ještě není dostavěno, ale už má solárko. Malé černé panýlky slouží i na semaforech.

Solární systém má v Turecku skutečně zelenou. Je totiž cenově dostupný. Dovídáme se, že pořizovací cena je 250 tureckých lir, což v přepočtu činí asi 130 eur. Pro našince až neuvěřitelně nízká cena.

Před vstupem do mešity se věřící omývají v této studni.

Před vstupem do mešity se věřící omývají v této studni.

Jedeme směrem na město Denizli, které leží zhruba 20 kilometrů od bavlněného zámku (do češtiny přeložené Pamukkale). Všude kolem se táhne pohoří Taurus. Chvílemi se plížíme. Ne proto, že od moře stoupáme do hornatého středozemí. Silnice mají totiž různou kvalitu. Většinou jsou široké a upravené, místy však i rozestavěné. Na takových by u nás provoz nebyl vůbec možný. Cestou vidíme těžbu mramoru, který se vyváží do celého světa. Ovšem hlavním vývozním artiklem je bavlna. A právě Denizli má velké plantáže bavlníku. Jedno pole je dokonce rozlehlé jako celé Lucembursko.

Občas mineme zvláštní ostrůvek původního jednoduchého způsobu života. Nomádi. Díky nim existují první zmínky o kobercích. Dělali je, spali na nich, sloužily jim jako přístřeší. Koberce svinuli a putovali dál.

Předení koberců je koncertem pro prsty

Jsme v zemi koberců, takže poctivou nefalšovanou kobercárnu Lykia Hali si nesmíme nechat ujít. Leží v oblasti Tavas a není to žádná dílnička, ale pořádná výrobna s produkcí 16 až 20 tisíc kusů ročně. Díky ní má prý práci na osmdesát tisíc žen ze širokého okolí.

Přadlena v Lykia Hali předvádí, jak se ručně spřádá vlna.

Přadlena v Lykia Hali předvádí, jak se ručně spřádá vlna.

 

Tady vědí čím upoutat cestou znaveného turistu. Dostáváme českou průvodkyni Hanku, která nás zasvěcuje do náročné ruční výroby a přidává různé zajímavosti. Procházíme rozlehlým objektem, kde se pilně pracuje u stavů. Dívky se učí vázat koberce tři roky, šikovné pracují s hedvábím.
Zajímavá podívaná čeká návštěvníky v barvírně.

Přírodní postupy barvení pojímá pracovník, který se jmenuje Remzi, jako show. Zdraví nás česky a pak vypráví lámanou češtinou. Umí přednášet v šesti jazycích. Předvádí kombinování barev, aby vznikla modrá. V další místnosti se dovídáme o získávání hedvábného vlákna z kokonů bource morušového. Jeho zbytky se nakonec pomelou a využívají v kosmetice nebo do krmiva pro rybáře k chytání ryb. Jde o stoprocentní protein, takže slouží i jako viagra.

Turecká pálenka je ostřejší než řecké ouzo

Nejparádnější podívaná nás čeká na závěr exkurze. Sedíme v prostorné místnosti na nízkých dlouhých lavicích. Mám chuť se vyzout, protože koberec na zemi je světloulinký, na pohled sametový. Hostitelé nabízejí buď silný turecký čaj nebo kávu s panákem raki. Turecká pálenka mi připadá trochu ostřejší než řecké uzo, které chutná stejně. Z Bulharska ji znám jako rakiji. Ve spojení s oslazenou poctivou kávou, kdy téměř půl skleněného koflíčku tvoří „lógr“, jde o lahodnou kombinaci.

A představení zdejší krásné ruční výroby začíná. Škoda že právě tady nesmíme fotit. Muži před nás rozkládají jeden koberec za druhým. Vlněné i hedvábné, malé i velké, prostší i luxusní. Každá oblast má své ornamenty. Na některých kusech převládá žlutá, ty byly barvené šafránem. Starobylým se říká šál. Mají veselé barvy v pruzích. Nomádský je hodně „vlasatý“.

Nejen zrakem, ale i hmatem se přesvědčujeme o kvalitě. Poctivá práce se pozná stejným vzorem i na rubu, který nesmí mít kaz. Přírodní obarvení nezanechá na mokrém bílém hadříku ani stopu. Navíc bledne pomaleji než při použití chemie. A už před nás rozprostírají skvostné kousky - krásně lesklé, palácové, z vlny jehňátek. Můžeme si vyzkoušet, jak jsou měkoučké. Nakonec do té nádhery boříme bosé nohy.

Pamukkale - bavlněný zámek

Konečně se přibližujeme k cíli naší cesty. Z Denizli už bych do Pamukkale dojela i na kole. Na značce s názvem místa, kam vjíždíme, si můžeme přečíst dva další údaje. Že se město nachází 354 metrů nad mořem a má 480 tisíc obyvatel. Tyto informace jsou prakticky u všech jmen větších měst.

Bavlnářské centrum, které se pyšní univerzitou a kde se vyrábějí i součástky k automobilům, leží pod 2571 metrů vysokou horou. Průvodkyně vykládá, co znamená Denizli - plné moře. Zdejší lid si přál mít moře, tak si ho dal alespoň do názvu. (Nejen turecké místní názvy, ale i občanská jména vždy něco znamenají.) Město má ve znaku kohouta, jehož památník stojí na čestném místě. V noci, když Denizli obléhali nepřátelé, kohouti spustili a místní se díky opeřencům ubránili. Zdejší kohouti jsou vůbec slavní. Mají rekord v kokrhání - 32 vteřin.

Šlehačka na úpatí Tauru

Tak nějak na mě z dálky působí vápencové terasy označované za přírodní zázrak. Pro méně poetické duše: vypadá, jako by pod zvlněnými horskými hřebeny zůstal rozlehlý zasněžený svah. Ještě než dorazíme ke vstupu do oblasti, poslechneme si, kam se smí a kam ne.

Minerální prameny byly využívány v hotelových lázních v Pamukkale. Bělostné terasy přišly o vodu a začaly šednout. Naštěstí zakročili ochránci, hotely byly zbourány a voda se regulovaně vrací na travertinové útesy.

Minerální prameny byly využívány v hotelových lázních v Pamukkale. Bělostné terasy přišly o vodu a začaly šednout. Naštěstí zakročili ochránci, hotely byly zbourány a voda se regulovaně vrací na travertinové útesy.

 

Sice mě světaznalý kolega před odjezdem na dovolenou upozorňoval, že už Pamukkale není, co bývalo, zejména kvůli množství turistů, kteří neobvyklý výtvor poničili a zašpinili. Přesto mě běloskvoucí území nad údolím řeky Menderes dostane. Vápencová plošina je pokrytá travertinovými terasami. Jako obrovské lastury rozevírají svoji náruč plnou vody z termálních pramenů.

Mimořádný přírodní jev s vodopády, jenž je na seznamu UNESCO, vznikl usazováním uhličitanu vápenatého vyvěrajícího z úpatí hory tyčící se v pozadí. Voda stéká přes okraj a chladne, usazuje se vápník a vytváří se tvrdá křída - travertin. Tato krása je přírodou tvořená po patnáct tisíc let.

I když se o Pamukkale říká, že množství turistů kaskády tvořené minerálními usazeninami špiní, stále je na co se koukat.

I když se o Pamukkale říká, že množství turistů kaskády tvořené minerálními usazeninami špiní, stále je na co se koukat.

Koupání v termální lázni v Pamukkale.

Koupání v termální lázni v Pamukkale

 

Vůbec mi nevadí, že musíme zout boty, brouzdat bosky ve vyhřáté „minerálce“ je příjemné. Pozoruji japonské turisty - dětsky se radují a vše pečlivě zaznamenávají kamerami a foťáky. Občas mě do reality vrátí ostrý hvizd. Strážci napomínají návštěvníky, aby nelezli, kam nemají.

Prameny uctívané vladaři

Když z minaretu v údolí spustí muezzin svůj modlitební song, je můj pohádkový dojem dokonale umocněn. A to v tu chvíli ještě netuším, že daleko silněji na mě zapůsobí areál národního parku, jehož je bavlněný zámek součástí. Pro milovníky historie jsou ruiny římského antického města Hierapolis rájem. Založil ho v roce 190 př. n. l. král Pergamon. Terapeutické účinky zdejší termální vody byly známy již v té době a díky ní město navštívili někteří římští císaři.

Pod zvlněným pohořím Taurus se nacházejí ruiny antického města Hierapolis. Oblast v minulosti postihlo několik zemětřesení.

Pod zvlněným pohořím Taurus se nacházejí ruiny antického města Hierapolis. Oblast v minulosti postihlo několik zemětřesení.

 

Kdysi při příchodu vítalo návštěvníka 24 strážních věží, dnes jsou tu z nich zbytky, stejně jako z městských hradeb. Zato divadlo se zachovalo ve skvělé formě a navíc nedávno prodělalo rekonstrukci. Po dlážděné kolonádě se dostanete do nejrozsáhlejšího starověkého pohřebiště v Malé Asii. Více než tisíc hrobek nejrůznějších tvarů a velikostí je rozeseto v délce téměř dvou kilometrů podél cesty. Oblast dostala ničivé údery v podobě zemětřesení, po tom posledním ve 12. století bylo město opuštěno a upadlo v zapomnění.

Side - někdejší helénský přístav, který býval místem dostaveníček Antonia a Kleopatry.

Side - někdejší helénský přístav, který býval místem dostaveníček Antonia a Kleopatry.

 

Hierapolis má ještě jednu příjemnou turistickou atrakci - Kleopatřiny lázně. Jde víceméně o zatopenou antickou ulici, kde si lebedíte přímo u termálního pramene, z něhož se uvolňují milióny bublinek. Za ojedinělou možnost zaplavat si mezi povalenými antickými sloupy zaplatíte: 13 eur, 23 USD nebo 33 tureckých lir.

Smlouvání je turecká národní vlastnost

K vděčným zážitkům z dovolené v Orientu patří nákupy. Uličky a bazary přeplněné nejrůznějším zbožím a lákající prodavači. A všude - snad až na lékárny, restaurace a markety - se smlouvá. Obchodnické „tanečky“ jsou v Turecku vyhlášené. Ledva zavětří, že máte nakročeno právě k nim do krámku, už spustí stavidla výřečnosti. Kabelka se zdá moc malá? Ihned předvede tři větší.

Jen tak mezi řečí sdělí, že vypadám jako modelka. A nelíčeně se diví, když prozradíme, že nejsme sestry, ale matka s dcerou... Inu, tady umí ženě zvednout sebevědomí. Nic není problém - třičtvrteční kalhoty jsou moc dlouhé? Během pár minut je vzadu v dílně perfektně upraví. Sako nesedí, potřebuješ větší? Druhý den ti do hotelu dovezeme tvoje číslo.

Muslimské ženy se koupou oblečené. Do Turecka se jezdí ke Středozemnímu moři, které omývá jižní břehy. Na západní straně je svlažováno Egejským, kolem Bosporu mořem Marmarským a na severu Černým, o něž se dělí s Bulharskem a Gruzií.

Muslimské ženy se koupou oblečené. Do Turecka se jezdí ke Středozemnímu moři, které omývá jižní břehy. Na západní straně je svlažováno Egejským, kolem Bosporu mořem Marmarským a na severu Černým, o něž se dělí s Bulharskem a Gruzií.

 

Říká se, že ceny na zboží jsou nadsazené asi o třetinu. Někdy se podaří usmlouvat původní sumu na méně než polovinu. Abych byla spokojená, stanovím si výhodnou cenu ještě předtím, než se začnu dohadovat, co zaplatím. Pokud kupujete kvalitní a dražší věc a nákup směřuje k zdárnému konci, přichází vrchol rituálu. Obchodník nabídne posezení a k němu čaj, kávu nebo nealko nápoje. A srdečně si s vámi popovídá.

FOTO: Eva Merhautová, Právo