To městečko se jmenovalo Most na Soče, je v místech, kde se do řeky Soča vlévá jen o něco menší Bača, a oním mladým zdravotníkem byl americký spisovatel Ernest Hemingway, který onu epizodu popsal v románu Sbohem, armádo.

K dobám a místům, která Hemingway popsal, k bojům první světové války, se ve Slovinsku můžeme vrátit i dnes. Ve slovinském Krasu připomínají onu dobu muzea v Sabotinu, Kobaridu (Caporettu), bývalá pevnost Bovec, zbytky zákopů, prokopané hory, hřbitovy, kostnice.

U městečka Most na Soče, ze kterého zbyl jen tento polorozbořený most, byl v červenci 1918 raněn i Ernest Hemingway. Boje tu trvaly 29 měsíců, a zmizelo zde nebo bylo zraněno celkem na milión mladých mužů.

U městečka Most na Soče, ze kterého zbyl jen tento polorozbořený most, byl v červenci 1918 raněn i Ernest Hemingway. Boje tu trvaly 29 měsíců, a zmizelo zde nebo bylo zraněno celkem na milión mladých mužů.

FOTO: Profimedia

U městečka Most na Soče, ze kterého zbyl jen tento polorozbořený most, byl v červenci 1918 raněn i Ernest Hemingway. Boje tu trvaly 29 měsíců, a zmizelo zde nebo bylo zraněno celkem na milión mladých mužů.

Dobu zachytila i kuchařská kniha

Tu dobu zachytil v obrázcích i spis, od něhož bychom takovou připomínku asi nečekali – kuchařská kniha. Vyšla koncem roku 2007 v Lublani a jsou v ní, mimo jiné, recepty tradičních jídel národů, jejichž příslušníkům bylo souzeno podílet se na bitvách, jež se odehrály v letech 1915–1917 na řece Soče.

V bojích na této říčce v horách padlo, zmizelo nebo bylo zraněno na milión mladých mužů. Boje na Soče trvaly 29 měsíců, a patří nepochybně k nejtěžším válkám v horách v dějinách lidstva.

Všudypřítomné stopy války

Všudypřítomné stopy války

FOTO: Profimedia

Cesta podél řeky Soči je dnes jedním z velkých zážitků výpravy do západního Slovinska, na pomezí této země a Itálie. Vysoké hory, údolí, na jejichž dně svítí zelená řeka, jeden z nejčistších toků střední Evropy, ráj pro rybáře, nádherné lesy plné hub, zkrátka příroda, jakou máme rádi.

Právě v těchto místech se ale před téměř sto lety odehrála katastrofa, krvavé boje první světové války. Příroda to přežila. Ovšem s ranami, které dodnes jsou vážným mementem. A toto memento nelze při návštěvě zdejší krajiny pominout. Na mnoha místech podél toku řeky poutník zastaví, aby si ony doby připomněl.

Děla ze Škodovky

Nejseverněji, mezi italskými a rakouskými hranicemi, je oblast Bovec. Na více či méně náročných túrách kolem hory Rombon, vysoké přes 2200 metrů, jsou rozesety zbytky opevněných pozic někdejší první bojové linie, polních lazaretů i s několika kavernami, které sloužily jako skalní úkryty.

Poblíž je i údolí, na jehož svahu – u Kluže – vybudovali Rakušané pevnost, vybavenou těžkými houfnicemi, ukrývanými v dlouhých tunelech. Ty nejmohutnější o 13 tunách byly vyrobeny v plzeňské Škodovce.

Pevnost, postavená na skále, vysoké 60 metrů, dostala jméno po kapitánu Hermannovi z doby napoleonských válek. Dnes jsou ruiny této pevnosti přístupné, ale na vlastní odpovědnost.

Jižněji leží oblast Kobaridu, známého spíš jako Caporetto. V malebném městečku najdeme Muzeum 1. světové války, které získalo v roce 1993 cenu muzejí Evropské rady. Výlety v této oblasti zaujmou přírodními krásami, ale téměř při každém se setkáme s připomínkami fronty na Soče, zvláště pak kolem městečka a hory Krnajn.

Muzeum 1. světové války v městečku Kobarid

Muzeum 1. světové války v městečku Kobarid

FOTO: Profimedia

Satanova hora nebo Hora smrti

Tolmin je největší obcí horního toku řeky Soči. Kolem Tolminu vytvořila příroda mnoho vodopádů a propastí. Delší výlet nás přivede k prohlídce bývalého válečného pole Mrzli vrch. Z centra Tolminu můžeme jít k soutoku řeky Soči a říčky Tolminky, kde je kostnice německých vojáků.

V oblasti Gorice, kudy prochází pomyslná hranice mezi románským a slovanským kulturním vlivem, probíhaly těžké boje o převahu na jihu sočské fronty. Kaverny, ruiny, pyramidové památníky, muzejní sbírky v bývalé pohraniční strážnici v Sabotinu a upravené cesty dávají Sabotinu charakter parku – mírového parku.

Také při výstupu na Sveta Goru, kde se nalézá menší muzeum, překračujeme zbytky zákopů a chodeb. Lehčí túra vede pak přes horu Škabriel, které se dříve říkalo Satanova hora nebo taky Hora smrti, protože byla za 1. světové války silně ostřelována.

Pozice tam hájili převážně slovinští vojáci v rakouských uniformách. Zůstaly po nich zbytky zákopů a vchody do kaveren. Nahoře je pak pomník všem, kdo na této hoře ztratili život.

Dobroty, na které narazíte

Pajtička – štrúdl z kynutého těsta, plněný rozemletými ořechy s cibulí

Štruklje po kobaridsku – zvláštní druh uvařených a omaštěných nudlí s náplní z vlašských ořechů, hrozinek a koření

Frtalje – vaječná omeleta s čerstvými bylinkami, aromatickým kořením, ale i se šunkou a salámem

Gubanica – typické sladké jídlo, moučník plněný ořechovou nebo kaštanovou náplní.

Samozřejmě narazíte i na místní klobásy a především šunku, nikoli vařenou, nýbrž sušenou, nakrájenou na tenké plátky, tedy „pršut“ jako všude ve Slovinsku. A sýry, například bovecký, původně ovčí, jehož recept pochází prý z roku 1328, nyní však spíše z kozího i kravského mléka.

Pak tu jsou sladkosti z fíků, třeba plátky z těsta, vytvořeného z mletých sušených fíků, bez dodatečného cukru a konzervačních prostředků, či Prešerenovy fíky, čokoládou obalené fíkové bonbony. Jídla slovinského Krasu, západního Slovinska, se zhusta zapíjejí oblíbenými místními víny Cviček, Refošk či Malvazija.