Do Trentina v posledních letech míří stále více turistů nejen za zimními radovánkami, ale i za letním odpočinkem, který je v případě zájmu hostů protkán dobrodružstvím. Možnosti jsou hodně rozmanité.

Jedním z nevyhledávanějších způsobů trávení dovolené od jara do podzimu je trekking. V Trentinu připravili pro návštěvníky program Trekking legend: po horských masivech sedm na sebe navazujících etap, které jsou opředeny jedinečnou historií a vinou se čarovnou přírodou.

Jedna z tras vede z Val Canali na vrchol hory Pradiddali. „Za chvíli jsme v oblacích,“ ukazuje Narcisio směrem k bílým špičkám horských masivů, které se schovávají v mracích honících se po obloze.

Stezky vytesané do skal

Chvilka je však hodně relativní pojem. Zvláště v horách. Začátek stezky vede po široké cestě kopírující potok s ledovou vodou řinoucí se z vrcholů hor. Vzrostlé stromy poskytují příjemný stín před ostrým sluníčkem. S přibývající výškou však stromy mizí. Pot se z vás řine. Cesta je navíc stále příkřejší a úměrně tomu, jak se zužují pastviny hluboko pod vámi, zužuje se i místo určené pro výstup.

„Raději mám hory v zimě, protože miluji lyžování. Ale více práce mám v létě. Prakticky každý den jsem na nějakém trekkingu s turisty. V letních měsících jsem pořád v zápřahu. Lidé stále více objevují krásy chození po horách,“ vypráví padesátiletý Narcisio.

Postupně se široká cesta vysypaná šotolinou mění v úzkou stezku, která je místy doslova vytesaná do skály. Někde se k masivu doslova tisknete, protože místa není nazbyt. Nad propastí se musíte přidržovat železných drátů protažených skobami, vtesanými do skal. Každý neuvážený krok může znamenat nepříjemné zranění.

Sestup z hory Pradidali je náročný a plný vysokých přírodních schodů.

Sestup z hory Pradidali je náročný a plný vysokých přírodních schodů.

FOTO: Radek Malina, Právo

„Lidé trpící závratí by měli zvolit jinou stezku. Ale rozhodně si v Trentinu vyberou, náročnost je rozličná a uspokojí úplné začátečníky i ty nejpokročilejší fanoušky trekkingu,“ vykládá Narcisio, když skupina deroucí se k vrcholu mezi skalisky zvládne hodně složitý úsek.

Zatímco turistům do smíchu není, horská koza poskakuje zvesela a sleduje nedůvěřivě skupinu peroucí se s kameny svrženými erozí na stezku. „Je to kozel, kterého vypudilo stádo, protože už byl moc starý. Toulá se po horách a vyhýbá se lovcům,“ snaží se horský vůdce rozptýlit myšlenky členů skupiny mířící k vrcholu, který se i po třech hodinách chůze zdá být děsivě daleko.

Po dalších devadesáti minutách výstupu v poklidném tempu jsou výletníci odměněni pohledem na Rifugio Pradidali sevřené mezi skalami ve výšce 2278 metrů nad mořem.

Ráj horolezců

Když se doškrábete po skále až na zdejší vyhlídku, jste ohromeni pohledem na dech beroucí skalní amfiteátr. „Při slunečném počasí, hlavně v červnu a červenci, jsou zdejší skály obsypané horolezci. Velmi rádi zde ověřují své schopnosti. Jde o vyhledávaný cíl hlavně kvůli složení skal. Obsahují magnesium, horolezcům tolik nekloužou ruce,“ vysvětluje Narcisio.

Horská chata je kompletně zrekonstruována a nocleh zde stojí pouhých 17 eur, tedy necelých šest set korun. Nechybí sociální zázemí a příjemná restaurace, kde se posilníte po náročném výstupu či před pokračující cestou.

 

FOTO: PRÁVO/Radek Malina

Jednu z nejlepších alternativ pro další trekking představuje výstup od hory Pradidali kolem jezera stejného jména, k němuž sestoupíte do výšky 2242 metrů nad mořem. A pak už následuje zase jen stoupání po úpatí skalisek, jejichž špičky olizuje ranní slunce. Ale nenechte se mýlit…

„Počasí je tady hodně zrádné. Může se rychle změnit. V sedmdesátých letech tady spadlo americké letadlo, když v mlze ztratilo orientaci a zavadilo o špičky hor,“ vzpomíná Narcisio na tragédii, která si vyžádala sedmnáct mrtvých.

Po dalších dvou hodinách stoupání se dostanete na Pradidali Basso (2658 metrů nad mořem). Cestou projdete kolem několika míst, kde i v srpnu leží zbytky loňského sněhu. A na špičce hory proti vám je ledovec Fradusta. „Před pěti lety pokrýval v srpnu celou stranu hory, teď už jen malou část,“ vzdychne nešťastně Narcisio nad důsledky globálního oteplování.

FOTO: PRÁVO/Radek Malina

Skupinu vyznavačů trekkingu však vede po chvilce odpočinku dál přes náhorní plošinu, která skýtá fantastický výhled na 3341 metrů vysokou Marmoladu a další z dolomitských vrcholů, z nichž sedmnáct přesahuje hranici tří tisíc metrů.

Celá plošina má sedmdesát kilometrů čtverečních, orientace je nesmírně složitá. I proto řada turistických průvodců doporučuje pro průchod zdejší oblastí horského vůdce.

Naše putování se chýlilo ke konci. Zbývalo ještě proplazit se nad strmým úsekem po pravé ruce, zdolat pár metrových výstupů a pak už nás čekal jen závěrečný pohled od stanice lanovky na vrcholu Rosetta ve výši 2700 metrů a sjezd do městečka San Martino.

S kolem můžete na vrcholy i do sklípků

Existuje mnoho způsobů, jak v Trentinu vyplavit adrenalin. Horské kolo patří k jedněm z příjemných a přitom lehčích způsobů. Pro milovníky cyklistiky jsou připraveny desítky stezek.

„Největší výhodou je možnost vybírat z tras pro nejnáročnější milovníky cyklistiky s takřka profesionálním vybavením až po úplné amatéry, kteří si kolo vypůjčí přímo na místě,“ vykládá Giovani, který se živí jako průvodce na horských kolech či instruktor raftingu.

S kolem se můžete dostat až na vrcholy.

S kolem se můžete dostat až na vrcholy.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Většina lanovek v Trentinu je uzpůsobena přepravě horských kol, a tak nemusíte nejprve pracně vyšlapat na vrcholy dolomitských velikánů, abyste znaveni zdoláním mnohdy rozdílu tisíce výškových metrů neměli síly k obdivování prostředí, jímž se proháníte po kopcích v Trentinu. A nejde jen o vápencové špičaté věže dolomitských skal, které se rozkládají prakticky na všech stranách. Projíždět se můžete i po zdejších vinicích či stezkách v lesích posetých houbami.

„Sjezdy místních kopců jsou hodně vyhledávané. Ale lidé podceňují jejich náročnost,“ říká Giovani. Z kopce se můžete spouštět po trasách dlouhých mnohdy téměř dvě desítky kilometrů. Ruce i nohy v takových chvílích dostávají pořádně zabrat.

O adrenalin není nouze

Řada úseků vede místy, po nichž se v zimě prohánějí lyžaři. Jinde se zase vyhýbáte kravám pasoucím se na sjezdovkách či v jejich blízkosti. Nezřídka se stává, že zvědavý skot cyklistům zatarasí cestu. Pak na šotolinových cestách při prudkém brzdění není o adrenalin nouze.

„Jde o jeden z nejlepších způsobů, jak trávit volný čas. Zastavíte, kde potřebujete, nebo v místě, které vás okouzlí. Dokonce existuje i trasa, při níž poznáváte na kole místní vybrané vinné sklípky. Ale to je možná náročnější než vystoupat v sedle kola na Alpe Cermis v Cavalese,“ směje se Giovani.