Hadí hrad Yilan Kalesi se tyčí na mohutném skalisku, zvedajícím se z roviny za městem Yakapinar. O nějakých padesát kilometrů dál na východ, za městem Ceyhan, je Černý hrad Toprakkale, postavený z temných čedičových kamenů.

Úzkým prostorem mezi mořem a horami procházely oddíly Alexandra Makedonského, římské legie a ve středověku i vojska křížových výprav směřující do Svaté země. Tady je rozhraní mezi arabským a osmanským světem, v celé enklávě je i dnes arabský vliv silně patrný. Naštěstí to není rozhraní náboženské, jedni i druzí jsou vyznavači islámu. Součástí dnešního Turecka se toto území stalo až v roce 1939.

Zprávy se zasílaly jezdci, zrcadly a pomocí ohňů

Nikoliv náhodou začalo toto povídání dvěma hrady. Těch je v onom prostoru jako naseto. Pevnosti stavěli všichni, kteří byť na čas toto území ovládali. Mezi staviteli vynikali zejména Arméni a samozřejmě Benátčané. Říká se, že když bylo potřeba doručit naléhavou zprávu ze syrského Aleppa sultánovi do istanbulského paláce Topkapi, stihlo se to pomocí rychlých jezdců, zrcadel a ohňů od hradu ke hradu do čtyřiadvaceti hodin.

Brána, nesoucí část zdiva je vše, co zůstalo z někdejší budovy.

Pozůstatky antických staveb

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Na cestě do našeho cíle, do města Antakya, mineme Iskendrun, přístavní město, které založil Alexandr Veliký po svém vítězství nad Peršany. Tehdy se jmenovalo Alexandria. Kdybychom se vypravili do hor, k průsmyku Belen, jemuž se říká brána do Sýrie, minuli bychom další hrad, Bakras Kalesi.

Židé, křesťané i muslimové - služebníci jednoho boha

Antakya, kdysi Antioch, město, založené ve 4. stol. před naším letopočtem, je místem velmi příjemným. Kolem něj jsou hory a plantáže olivovníků, atmosféra je uvolněnější než třeba v uspěchané Adaně.

I když o tato místa sváděli krvavé bitvy různí vládcové, lidé tu mezi sebou žili většinou v pokoji. Vyznávali – byť každý po svém – jednoho boha a židé, křesťané a muslimové, kteří se přidali později, se prý dokázali snášet a vzájemně tolerovat.

Antiochie patří mezi kolébky křesťanství. Víme to jednak z dějepisu a z příběhů svatých, ale v Antakyi je minimálně jeden hmatatelný doklad. Je to kostel sv. Petra, který snad opravdu pamatuje světcovo působení. Spolu s Pavlem a Barnabášem prý právě v Antakyi vymysleli název nového náboženství pro ty, kteří si dosud říkali nazarejci – křesťanství.

Dokladem soužití křesťanů a muslimů ve středověkém Antiochu jsou jejich modlitebny v těsném sousedství. Od kostela k mešitě je to, co by kamenem dohodil.

Dokladem soužití křesťanů a muslimů ve středověkém Antiochu jsou jejich modlitebny v těsném sousedství. Od kostela k mešitě je to, co by kamenem dohodil.

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Nevybrali si špatně. Na přelomu helénského a římského období měl Antioch půl miliónu obyvatel a byl po Římě a egyptské Alexandrii třetím největším městem v tehdy známém světě. Západně od Antiochu bývalo místo známé jako Daphne. Něco mezi svatyní, letoviskem, lázněmi.

Svou krásou, výstavností, přepychem, ale i prostopášností proslulo Daphne v celém tehdejším západním světě. Pro vznikající křesťanství s jeho přísnými morálními zásadami bylo prostopášné Daphne vděčným terčem.

Sen Pyier Killisesi - jeskyně sv. Petra

Tři turecká slova v titulku znamenají kostel sv. Petra. Je to vlastně jeskyně, vyhloubená ve skalní stěně. Poměrně prostorná, se zbytky staré mozaiky na podlaze, s novým oltářem a uzavřená stěnou, kterou ve 12. stol. postavili křižáci.

Jak to s kostelem a s děním v něm bylo doopravdy, to nikdo neví, ale teologové uvádějí, že výše zmíněná trojice – Petr, Pavel a Barnabáš – pobývala v Antiochu někdy mezi lety 47 a 54 a kostel v jeskyni je tak pravděpodobně jednou z vůbec nejstarších křesťanských svatyní.

Ze starověké megapole, která podle všech dochovaných svědectví svou výstavností aspirovala na postavení Říma Východu, se nezachovalo zhola nic. Ve 30. letech minulého století pracovala v Antakyi mohutná mezinárodní archeologická expedice, ale odešla s prázdnou. Opakující se zemětřesení a naplaveniny přinesené řekou Orontes pohřbily slavné město hluboko pod zemí.