Na úvod tak učiníme na Černé hoře. Bez jednoho metru 1300 metrů vysoký vrchol je dobře viditelný ze všech světových stran. Je snadno zdolatelný (tedy pokud nezvolíte k jeho dobytí cestu po svých), protože z Janských Lázní jezdí kabinová lanovka.

Na vrcholu či v jeho blízkosti se kromě objektů sloužících cestovnímu ruchu nachází (od roku 1978) osmdesát metrů vysoká věž televizního vysílače. Nedaleko horní stanice lanovky je v provozu vyhlídková věž, skvělé vyhlídky jsou ale i z jiných míst. Jedna z nejpůsobivějších je z terasy hotelu Černá bouda.

Za návštěvu v těchto místech rozhodně stojí i lokalita severovýchodně od vrcholu, přírodní památka Černohorské rašeliniště. Jedním z nejrozlehlejších krkonošských vrchovištních rašelinišť vede naučná stezka. Odborníci tvrdí, že nejideálnější dobou k návštěvě je první polovina července (kvete tu množství chráněných rostlin).

Černá hora
Video: Miroslav Šára, Právo

Česko není zrovna zemí obrovských vodopádů, ale v Krkonoších to tak úplně neplatí. Pančavský vodopád kupříkladu posílá své vody do 250metrové hloubky. Jdeme právě k němu.

Ocitli jsme se tak na Pančavské (někdy se uvádí i Pančické) louce mezi Kotlem a Labskou loukou. Tvoří ji další vrcholové rašeliniště, nachází se v nadmořské výšce 1300 až 1370 metrů. A právě z hrany této louky se řítí vodopád.

Docela blízko – u Labské boudy – je k vidění další. Labe tu padá z pětačtyřicetimetrové výšky do Labské rokle a pak ještě dalších dvě stě metrů se voda Labského vodopádu řítí do Labského dolu.

Pančavský a Labský vodopád
Video: Miroslav Šára, Právo

Od Labského vodopádu se nyní vydáme k Harrachovým kamenům. Po modré a žluté turistické značce jsou to k nim zhruba tři kilometry. Jít lze i po červené, která míří na Zlaté návrší kolem Pančavského vodopádu, kde jsme se již pohledem na padající vodu, Labský důl v hlubinách pod námi a spoustu vrchů před námi kochali.

Při této cestě turisté mj. míjejí Hančův pomník, nevelkou mohylu připomínající smrt lyžaře Bohumila Hanče při závodu na padesát kilometrů (24. března 1913).

Ale my se teď již rozhlédněme po krajině od zmíněných Harrachových kamenů, čili od nepřehlédnutelných žulových bloků na hraně Velké Kotelní jámy. Kromě toho, že se nacházíme v pohledově nesmírně přitažlivé části Krkonoš, máme odsud i skvělý rozhled, například na Kotel, Labskou louku, Pančavskou louku, Kotelní jámy a další místa.

Harrachovy kameny a Žalý
Video: Miroslav Šára, Právo

Změníme teď místo, na další výstup startujeme z místa nacházejícího se až na východě pohoří. Od Pomezních bud jdeme po žluté značce na Svorovou horu.

V závěru stoupání od chaty Jelenka jdeme po hranici s Polskem a po krátkém, ostrém stoupání jsme již na vrcholu 1411 metrů vysoké Svorové hory (dříve se jí říkalo Černá kupa).

Pravda, zachmuřené, s mlhou vysloveně koketující klimatické poměry ten den neumožňovaly zrovna nějaké fantastické výhledy, ale nebylo to zase nic až tak deprimujícího, aby to turistu zbavilo nálady.

Zpáteční cestu (na Sněžku jsme se kvůli aktuální viditelnosti přece jen nevydali – ze Svorové hory po červené a modré značce je to na nejvyšší vrchol Česka asi šest kilometrů) jsme na Pomezní boudy absolvovali po Cestě česko-polského přátelství (červeně značené).

Svorová hora
Video: Miroslav Šára, Právo

Cílem těchto řádek i záběrů nebylo prokřižovat Krkonoše křížem krážem, to nechám na vás, cílů je tu nepočítaně. Šlo o pozvánku, nic víc, nic míň. Její závěrečnou částí bude pocházka kolem majestátního Kotle (1435 m) a Kotelních jam.

Kotel a Kotelní jámy
Video: Miroslav Šára, Právo

PŘÍŠTĚ se vydáme na území CHKO Labské pískovce. Vkročíme zde do skalního bludiště (Tiské stěny), vystoupáme na stolovou horu s přírodní i umělou vyhlídkou (Děčínský Sněžník), zastavíme se u zámku v Duchcově a u kláštera v Oseku. Na závěr pak vkročíme do království Krušných hor, do dálky se rozhlédneme z vrcholu Bouřňáku.