Od roku 1561 sloužila Podskalská celnice k vybírání cla z plaveného dřeva. Hospoda, tehdy šenkovna, tu byla odjakživa. Pražští voraři se v ní posilňovali po náročné práci, ti venkovští v ní nacházeli útulek na spaní.

Ze starého Podskalí toho moc nezbylo, a tak objekt bývalé celnice a raně barokní farní kostelík sv. Kosmy a Damiána jsou posledním zachovaným zbytkem starobylé rybářské osady Podskalí, jež existovala od konce 12. století. Její obyvatelé měli monopolní právo na obchod se dřevem, které sem proudilo po Vltavě.

Od roku 1939 patří celnice Muzeu hlavního města

Nejnovější expozice Zaniklé Podskalí – vory a lodě na Vltavě přitahuje návštěvníky už od roku 2003. Dá se tady strávit příjemný půlden, zakončený posezením ve zmíněné stylové restauraci. Však nám taky vyhládne, než projdeme všechny čtyři místnosti.

Je to vlastně ideální pozvánka pro celou rodinu. Každý si najde něco, co se mu bude líbit. Expozice má čtyři oddíly: Voroplavba na Vltavě, Z dějin Podskalí, Nákladní plavba na Vltavě, Pražská osobní paroplavba.


.: Nejmladší návštěvníci se mohou vyřádit u vystavených exponátů.

FOTO: Lukáš Táborský, Právo

Unikátní předměty a fotografie pocházejí z mnoha zdrojů. Některé zapůjčil spolek Vltavan, jiné zase soukromé osoby, další patří Muzeu hlavního města Prahy, které tu otevřelo první expozici v roce 1946.

Model Podskalí zabírá jednu místnost

Děti asi hned po příchodu rovnou vyrazí k modelu Podskalí. Je v podobě, jakou mělo kolem roku 1870, a zabírá skoro celou jednu místnost. Podle dobové fotografie ho v roce 1998 zhotovili studenti architektury ČVUT.

Pozornost upoutá také obrovský modelového pramene, který muzeu věnoval Josef Klíma z Jichovic. Dospělí se však, jen co vejdou, alespoň na krátkou chvíli zastaví v úžasu nad krásou a duchem interiéru. Přechod z rušného velkoměsta do míst, kde se jakoby zastavil čas, je velkolepý.


.: Model Podskalí v podobě, jakou mělo v druhé půlce 19. století.

FOTO: Muzeum hlavního města Prahy

Pocity vyjádřila muzejní pedagožka Ivana Pernicová, která tu pravidelně vystupuje s pořadem Jak jsem ploul se strejdou Františkem. Dětem ve věku pět až deset let připomene zábavnou formou zaniklé řemeslo vorařství.

S dětmi a rodiči se tu hraje na voraře

"Budova má krásného genia loci. Snažím se trochu přispět k atmosféře,“ říká autorka i aktérka zábavně poučné hodinky. Kromě dětí přicházejících v doprovodu učitelů se mohou objednat i rodiny.

„Pro školky a školy uvádím pořad ve středu, ale když se ohlásí rodina na sobotu a přijde aspoň sedm lidí, ráda si i s nimi zahraju na voraře,“ dodává Ivana Pernicová.


.: Muzejní pedagožka Ivana Pernicová seznamuje děti s historií plavení dřeva v pořadu Jak jsem ploul se strejdou Františkem.

FOTO: Lukáš Táborský, Právo

Hosty vítá s harmonikou, plaveckou písničkou a s maňáskem Vaškem, který pomáhá svému strejdovi, plavci, plavit se po řece. Děti dostanou lístečky s různými výrazy souvisejícími se zaniklým řemeslem a mohou si tu s Vaškem zahrát na voraře.

Kdo ví, co jsou kupříkladu rudlata, poříz, nebo houžev? Něco málo napovíme. Houžev je kus mladého smrčku, kterým se svazovaly vory. Voraři si v zimě nadělali houžve a na jaře, když je namočili, změkly. Až později se začaly používat dráty. Děti se tohle všechno z pořadu dozvědí.

Znalosti o Vltavě si děti osvojí na pruhu látky

Vyzkouší si i svoji představivost a orientaci nad pruhem látky, znázorňujícím Vltavu. S pomocí lístečků, označených místy od Českých Budějovic až po Prahu, si osvojí trasu, kudy dřív voraři proplouvali. Nejnebezpečnějšímu úseku se říkalo Svatojánské proudy. Dnes je tam několik přehrad za sebou: Kamýcká, Slapská, Štěchovická, Vranská.


.: Vystavená loďka

FOTO: Muzeum hlavního města Prahy, Bez zdroje

Holky a kluci si po skončení pořadu odnášejí spoustu informací o životě vorařů a také jejich fotografie. Jsou pasováni na „plavce“ a získají plavecký list, který si vyplní a dostanou na něj patřičné razítko.