Podzemní chodby začali obyvatelé rubat už ve 13. století. Vedly je k tomu četné nájezdy a touha skrýt se před nepřáteli. Protože dlabat v měkkém křídovém podloží nebylo těžké, rázem chtěl mít každý svou alespoň malou chodbičku.

Chytří měšťané přišli zanedlouho na to, že by mohli na křídě vydělávat. Nerost se používal při výrobě pudrů, barev a pamětníci dnes vzpomínají, že křídou na tabuli si člověk při nejhorším mohl vyčistit zuby a vyprat prádlo. Každopádně k čistění kovových a skleněných předmětů se chelmská křída používá dodnes.

Vznikl labyrint pod celým městem s 80 vchody

V poblázněném městě iniciativu obyvatel nikdo nekontroloval. Chodby se tak spojily a vznikl jediný podzemní křídový důl v Evropě. "Ze sto domů, které stojí v historickém středu města, mělo na přelomu 16. a 17. století 80 vchodů do podzemního labyrintu, vstup byl i pod kostelem a pod radnicí," popsala průvodkyně Gražyna Biernacká.

Vychytralí obyvatelé raději dobývali křídu z chodeb, které vedly pod ulicemi a veřejným prostranstvím. Pokud se totiž propadla zem pod náměstím, musel se o nápravu postarat starosta.

Sklepy často měly dvě patra a lidé je využívali nejen k zisku dobře placené křídy, ale i jako spižíren a vináren. "V protokolech je zapsáno, že v podzemí se často dobře bavila nejrůznější společnost, muži mizeli od rodin na celé týdny," přiblížila dobu konce 19. století Biernacká.

Křídu lidé prodávali v širokém okolí. "Psali s ní dokonce profesoři na krakovské Jagellonské univerzitě," zdůraznila význam nerostu průvodkyně.

První zákazy rubání křídy byly až v 18. století

Nebezpečí nekontrolovaného rubání si začali radní uvědomovat až v 18. století, kdy byly vydány první zákazy. V roce 1965 se po průjezdu těžkého nákladního auta propadla jedna z hlavních ulic. To bylo štěstí v neštěstí, protože důlní experti konečně zmapovali a zajistili chodby. Díky tomu mohla být zprovozněna 20 metrů pod zemí trasa dlouhá dva kilometry, kde je vlhkost 70 procent a stálá teplota devět stupňů Celsia.

O křídové podzemí pečuje město, průvodci a také legendární duch Bieluch - strážce pokladů, které se prý v podzemí nacházejí. Podle legendy je duchem bílého medvěda. Zvíře žilo v křídové jeskyni na chelmském vršku pod třemi duby. Svým řevem údajně zahánělo nepřátele.

Bieluch vyjde z podzemí až bude země ohrožena

Jednoho dne po návratu z lovu našel medvěd ve své skrýši zapálenou svíčku, najednou blesk prostoupil oheň a oslepil tvora, který se uchýlil do podzemí. Vyjde prý tehdy, až chelmská země bude ohrožena. Lidé na něj čekali už mnohokrát, ale podobně jako Češi na blanické rytíře zatím vždy marně.

Měšťané bílého medvěda umístili do svého erbu a Bielucha do podzemí. Během návštěvy ho lze potkat. Vynořuje se ze tmy z jedné komory. Vypráví o tom, jak strašil zloděje a hledače pokladů, ale hodným lidem prý žádné utrpení nepůsobí.

"Jen se nesmíte vzdálit od průvodce, to byste pak mohli navěky bloudit v mém království. Pokud budete dbát mých přikázání, splním vám jedno přání, které vyslovíte ve tmě s rukou položenou na křídové stěně," říká Bieluch turistům. Ti pak rychle vymýšlejí nějaké to přání. A na konci prohlídky si alespoň křídového Bielucha odvážejí na památku domů.