Znaje schopnosti svého koně, projevil jako své poslední přání projet se na něm po nádvoří Vyšehradu. To bylo Horymírovi dovoleno, načež se stalo něco, co o 1200 let později okopíroval Mell Gibson ve svém oscarovém trháku o skotském hrdinovi Williamu Wallaceovi.

Kůň se i s pánem na hřbetě rozeběhl, přeskočil hradby hravěji, než dnes koně zvládnou pardubický Taxis, a zřítil se do Vltavy, která je právě pod vyšehradskou skálou nejhlubší v celé Praze. Pád to byl ovšem kontrolovaný, protože pozorovatelé z hradeb brzy uviděli, jak Horymír a Šemík plavou přes řeku a mizí k Radotínu a k vladykově tvrzi Košík.

Do Neumětel se dostanete snadno vlaky PID, resp. linkou S7 do Berouna, kde přestoupíte na trať 200 směr Zdice. Po vystoupení v Libomyšli je to k mohyle jen pár set metrů a k Šemíkově hrobu hodina cesty. Ještě lepší, kratší a hezčí cestu nabízí vlakové spojení linkami S7 do Zadní Třebáně, odkud jezdí několikrát denně přímo do Neumětel půvabnou podbrdskou krajinou lokálka. Odtud jsou to do Libomyšle jen čtyři kilometry.

Ale jak pověst praví, Šemík dlouho po svém odvážném steeplechase nežil. Buďto ho Horymír při útěku uštval, nebo se při svém životním skoku nějak poranil. Buď jak buď, začal churavět. Když se přiblížil jeho konec, poprosil Šemík lidským hlasem svého pána, ať ho nenechá zvěři napospas, ale pohřbí do země.

Alois Jirásek popisuje poslední okamžiky bájného koně takto: „Vladyka mu to slíbil a hladil jeho věrnou dobrou hlavu. Šemík položil mu ji na prsa, smutně se na Horymíra podíval a zemřel.“ Horymír pak splnil slovo a nařídil svého zachránce pohřbít před vraty své tvrze a jeho hrob zavalit velkým kamenem. Ten tu leží stále a nad ním, na hrobce ve stylu dorského chrámu, je nápis, že zde pod kamenem odpočívá Šemík.

Tvrz vladyky Horymíra se nacházela v Neumětelích nabo Košíku

Mnozí historici upozorňují, že pověst o bílém Šemíkovi je jen jednou z těch, ve kterých v tomto kraji, dodnes silně poznamenaném kelty, vystupují pro naše předky bájná a uctívaná zvířata – koně. Stačí si vzpomenout na blízké skály Zlatý kůň. Důkazem toho, že po keltech tu zůstalo dodnes mnohem víc, než se na první pohled zdá, jsou i jména obcí, ve kterých lze nalézt základ keltského slova nemeton (Nemětice, Nemějice, Neumětely).

V Neumětelích neměli bychom nechat bez povšimnutí jen několik metrů od hrobu vzdálenou dřevěnou věž zvonice u hřbitovního kostela nebo bychom se měli vydat po stopách sídla vladyky Horymíra. Jedním z míst, kde se předpokládá, že mohla stát jeho tvrz, je místo zvané Košík, jen pár set metrů za vesnicí na svazích Housiny. Dodnes tu lze narazit na valy a zákopy, bohužel vše podstatné z tvrze zmizelo v polovině 19. století, kdy tu byl otevřen lom.

Dalším místem, kde také mohla stát Horymírova tvrz, je samotný plácek na návsi, kde je dnes kostel zasvěcený sv. Petru a Pavlu. Ještě ve 20. letech 19. století byl totiž svatostánek obehnán zřetelnými starými valy. Tomu by konečně také odpovídal původní popis místa hrobu věrného oře z pera Mistra Jiráska.

Podle legendy mohyla v Libomyšli ukrývá poklady

Mohyla na kraji Libomyšle, na dohled od Neumětel, je také opředena mnoha pověstmi. Říká se jí české Silbury Hill, v narážce na legendární umělý kopec v hrabství Wiltshire. Mohyla v Libomyšli, o které se vyprávějí legendy o podzemí s poklady, je se svou výškou 20 metrů největší umělý kopec v celé střední Evropě.

Masiv umělého kopce u Libomyšle je podivuhodný svou mohutností.
.: Mohyla v Libomyšli je se svou výškou 20 metrů největší umělý kopec v celé střední Evropě.foto: Právo/Petr Blahuš

Její existence asi souvisela s dalšími menšími pohřebními mohylami významných válečníků, které tu bylo v okolí možno nalézt ještě počátkem 20. století. Stáří mohyl lze podle nálezů bronzových předmětů v okolí odhadnout na 5. století př. Kristem.

Zhruba ve stejné době asi vznikla i tato obří mohyla na kraji Libomyšle, kolem které se dosud zachovaly zbytky ochranného příkopu. Další podobná záhadná a obrovská mohyla se nachází 30 kilometrů odtud na sever uprostřed Dušníků. Je tak velká, že na jejím temeni postavili celý kostel.

Podle kronikáře Dalimila vznikla ve 12. století na paměť bitvy u Loděnice, o které jsme na tomto místě psali před časem, Hájek z Libočan tvrdí, že je v ní pohřben i s koněm zajatý hrdina poražené armády. Podle většiny historiků je však mohyla mnohem starší.