Jsou čtyřicet dva stupně Celsia ve stínu, vrcholí období sklizně obilí a celá země se připravuje na zasetí rýže, které se daří při právě očekávaném období dešťů. Na skromných políčkách se všechny práce vykonávají ručně, nebo za pomoci velbloudů a oslů, výjimečně traktorů.

Nejen žně, ale také oprava uzounké asfaltky plné výmolů, po níž právě jedeme, se odbývá bez použití techniky. Tedy... s pomocí kladiv a palic Pákistánci roztloukají obrovské kusy balvanů podél silnice, aby kamennou drtí díry zalepili.

Neuvěřitelně cirkusácky vyzdobené nejezdí v Pákistánu jen autobusy, ale i traktory, auta, velbloudi..: Neuvěřitelně cirkusácky vyzdobené nejezdí v Pákistánu jen autobusy, ale i traktory, auta a velbloudi.

Přijíždíme motorikšou do malé vesničky Bhadal a ptáme se na známého našeho Džamíla Masiha. Ujímají se nás Džamílův bratranec Abdul, strýc Šabír a my, obsypáni hroznem veselých, švitořících dětiček, přijímáme pozvání na čaj a cold drink do jednoho z mála zděných domků.

Ulička v Sialkotu na severovýchodě Pákistánu, elektrické vedení je vedeno vzduchem..: Ulička v Sialkotu na severovýchodě Pákistánu, elektrické dráty vedou vzduchem.

Obydlí jsou nalepena na sebe, za každou zdí se vrší hromady odpadků, okraje úzkých uliček jsou lemovány odpadními kanály. Další bratranec přináší kupovanou, zazátkovanou minerálku se slovy, že ví o střevních potížích Evropanů s jejich běžně používanou vodou ze studny.

Bohem zapomenutý kraj

Než se náš známý objeví, snažíme se nejen příbuzenstvu, ale i starostovi, stařešinům, dětem zčásti anglicky, většinou rukama-nohama objasnit, kdo jsme, odkud a jak se jmenujeme. Jaká náhoda nás zavála az sem, do Bohem zapomenutých končin. Do Bhadalu, kde žije asi tisíc obyvatel, z toho 700 dětí.

Většina pákistánských žen nepřekročí práh domu, pokud není zbytí nebo náhodou musí do zaměstnání. Mateřství, výchova několika dětí a péče o domáctnost či hospodářství je podstatou jejich života. .: Většina pákistánských žen nepřekročí práh domu, pokud není zbytí nebo náhodou musí do zaměstnání. Mateřství, výchova několika dětí a péče o domácnost či hospodářství jsou podstatou jejich života.

Vysvětlujeme, jak jsme se s Džamílem seznámili během úmorné šestnáctihodinové cesty minibusem z íránských hranic do pákistánského vnitrozemí, do města Kvéta.

Přečtěte si také: OBRAZEM: Za památkami starobylé Persie v novodobém Íránu

Bhadalané jsou z naší návštěvy nepokrytě nadšeni, ukazují nám zarámovanou památeční fotku belgického turisty, který je navštívil dva roky před námi. Musíme si určitě prohlédnout jejich výrobnu nůžek, dílnu na výrobu hudebních nástrojů, starosta se chce pochlubit svými stády skotu, buvolů, farmou.

Pákistánská preciznost právě při ruční práci se využívá i zde, ve výrobně hudebních nástrojů. Dudy, harfy, různé typy bubnů se z Bhadalu vyvážejí do všech koutů světa..: Pákistánská preciznost právě při ruční práci se využívá i zde, ve výrobně hudebních nástrojů. Dudy, harfy, různé typy bubnů se z Bhadalu vyvážejí do všech koutů světa.

Po několika týdnech strávených v Pákistánu nás už neudivují vlastnosti typické pro většinu obyvatel - pohostinnost, laskavost, a samozřejmě zvědavost. Je těžké si zvyknout na hloučkující se děti i výrostky, upřeně zahleděné do modrých očí, pro štěstí.

Toaletní papír - nedostatkové zboží

Džamíl se omlouvá, že u něj doma není sprcha, jen džber a pumpa, ať se opláchneme u souseda-učitele. Co se týče toalet, na otvory v zemi s odpadem na ulici, decentně schované za nízkou zídkou, jsme si už zvykli.

Že nám dochází toaletní papír a v jediném bhadalském obchůdku jej neseženeme, nás mrzí víc. Zase musíme používat konvičku a levou ruku, pravá se používá při představování a jídle.

Prostornému dvorku mezi hliněnými baráčky vévodí pumpa, kde se myje nádobí, vykonává hygiena. Za nízkou zídkou je maličká .: Prostornému dvorku mezi hliněnými baráčky vévodí pumpa, kde se myje nádobí, vykonává hygiena. Za nízkou zídkou je maličká "toaleta", z níž odpad vede přímo na ulici.

U učitele, pana Razzaqua, je útulno, má dokonce televizi - na místní poměry komfort, na stěnách visí výzdoba. Konečně vidíme první zástupkyně něžného pohlaví, profesorovy dospívající dcery. Po vzájemném představování a prohlédnutí jejich pokojíčku, kde si právě dolakovaly nehty, ozdobily se množstvím stříbrných a umělohmotných náramků, dostávám jako dárek typický pákistánský oděv.

Zelenou šatovou košilku s dlouhámi rukávy, bohatě vyšívanou květinovými ornamenty, vyzdobenou maličkými zrcátky. Jako doplněk béžový lehounký šál, který je možno nosit kolem krku nebo jako pokrývku hlavy, a široké kalhoty stejné barvy a materiálu. Zcela zahalené zde ženy chodit nemusí, neboť mezi Pákistánci jsou asi tři procenta křesťanů.