Druhá tvář Egypta patří oázám v Lybijské poušti

Oázy nejsou megahitem jako pyramidy v Gíze; jsou místem, které je často odlišné od zbytku Egypta. V oáze Síwa žijí převážně Berbeři, ve Faráfře Beduíni. V porovnání se zbytkem Egypta kolem povodí Nilu je zde klid a není zde zdaleka takový ruch. Je možné se procházet ve stinných zahradách pod mohutnými listy datlových palem, rozjímat a třeba několik hodin nepotkat člověka.

Oáza Bahríja sestává z několika vesnic a jejím střediskem je Bawiti. Oáza je vzdálená přibližně 300 km jihozápadně od Káhiry a cesta do ní trvá kolem pěti hodin. Ze stran ji obepíná černé pohoří, na které lze porůznu při delší procházce vylézt a rozhlížet se po krajině.

:. Jako z jiného světa jsou nejen lidská obydlí, ale i přírodní útvary, na něž v poušti narazíte.

Ve městě je například muzeum, kde jsou vystaveny zlaté mumie, nalezené v oáze v roce 1996. Je tu také několik pramenů, včetně jednoho 45 °C teplého sirného.

Nedaleko města je Alexandrův chrám, jediné místo v Egyptě, kde je k vidění kartuš (svislá tabulka s hieroglyfy vyvedeným jménem) Alexandra Velikého, také několik hrobek a kopců vhodných k pozorování krajiny.

Bahríja je pro mnoho lidí také bránou do Černé a o kus dál ležící Bílé pouště. Veliké množství provozovatelů výletů do pouště sídlí právě v Bawiti. Po příjezdu se tak člověk setkává s poměrně neodbytnými nabídkami na tyto výlety v džípech.

Pokud se ovšem rozhodnete navštívit Bílou poušť na vlastní pěst, řekněte řidiči autobusu při cestě mezi oázami Bahríja a Faráfra, aby vás upozornil a zastavil, až se přiblížíte na její okraj.

Mnozí cestovatelé označují Bílou poušť za jedno z nejpozoruhodnějších míst v Egyptě. Je to kamenitý prostor s vysokými křídově bílými monolity, které písek, hnaný větrem vybrousil do nejpodivuhodnějších tvarů.

V Bílé poušti se vám může zalíbit natolik, že se tam rozhodnete přenocovat. Je tedy nanejvýš obezřetné předzásobit se alespoň základními prostředky. Voda, chlebové placky, spacák, plachta proti větru. Pokud není po ruce nic lepšího, lze při stavbě přístřeší použít i stativ fotoaparátu. V žádném případě by neměla chybět lékárnička a repelent proti hmyzu.

Velice malá oáza Faráfra s hustě zarostlou palmovou zahradou je další zastávkou na cestě. Chrámy ani muzea zde nenajdete. Vyjma jednoho a tím je Badrovo muzeum. My jsme se do něj bohužel nepodívali, protože měli zavřeno. Údajně se jedná o umělce ztvárňujícího život obyvatel oázy. Jeho dům nelze přehlédnout.

Také je možné při toulkách oázou narazit na člověka s přezdívkou Mr. Socks (Ponožky). Nás jednou potkal, zrovna když tlačil svou motorku. Hbitě k nám vyrazil a začal si s námi povídat. Je to živý chlapík, který vyrábí ponožky a další věci z velbloudí srsti. Ty lze prý zakoupit v hotelu Al-Badawiya ve městě.

Jedna z největších oáz v Západní poušti je Dachla. Na délku měří kolem třiceti kilometrů. Největším městem oázy je Mút. Společně s oázou Charga (ležící jižněji) a jejím největším městem Al-Charga je tu nejvíce patrná snaha egyptské vlády z konce 50. let 20. století o vytvoření nového prostoru pro život Egypťanů. Projevuje se to především v počtu betonových budov. Historie tam byla smetena betonem.

:. Oaza Dachla skýtá staré město El Kasr, které je chráněnou památkou UNESCOfoto: Profimedia

V centru, nedaleko stanoviště autobusů, je původní rozpadající se staré město. Poměrně strašidelné místo, hlavně večer. V posledních budovách na jeho okrajích, které jsou stále ještě obyvatelné, bydlí lidé i přesto, že většina ostatních domů postrádá celé kusy zdí.

Na západní straně města je kopec, na kterém leží podobně strašidelný hřbitov. V otevřených kulatých hrobech z nepálených cihel jsou, kromě odpadků, i lidské lebky a kosti. Je jich tolik, až to ve mně vzbuzovalo trochu rozpaky.

Pár set metrů dál je jiný hřbitov, kde lze nalézt porůznu rozbité a zpřelámané sarkofágy (jestli staré egyptské, nebo nějaké současnější, netuším) v rozvalených hrobkách. Opravdu zvláštní místa. Očividně to však nikoho nevzrušovalo.

V okolí Mútu je možné navštívit idylické středověké město Al-Qasr. Dopravit se k němu je možné pomocí některého z aut a dodávek vozících místní lidi po vesnicích v Dachle.

Centrum města Al-Qasr je postaveno z nepálených cihel. Jeho zvláštní atmosféra byla za naší návštěvy umocněna tím, že se zdálo téměř opuštěné. Jen paní sušící prádlo, která před námi utekla, sympatický pán vedoucí kolo v úzké uličce a skupina kluků, kteří na nás na kopci nad městem loudili cigarety, byli našimi společníky ve městě.

A pak ještě hlídač u mešity ve spodní části města a prodavač pletených výrobků z palmového listí, u něhož jsme si koupili několik vkusných kousků.

:. Ve starobylém městečku Al-Qasr v oáze Dachla je nejvýstavnější budovou bílá mešita. Foto: Michal Houska

Úzké ulice bez odpadků, což je ve zbytku Egypta velká vzácnost, nás dovedly k obnovené islámské škole Al Qasr madresa, jak stálo na ceduli. Dále k mnoha dveřím, které nad sebou měly ručně zdobený (vyřezávaný) dřevěný trám s arabským textem. Porůznu po městě, bylo možné vylézt na střechy několika otevřených budov, ze kterých byl výtečný výhled po okolí.

Pravděpodobně nejlepší výhled je ale z minaretu Nasr el Din na okraji města u hlavní cesty. Stačí požádat hlídače, dát mu pár liber a podívat se na městečko z ptačího pohledu.

Al-Qasr je místo, které splní představu o městečku v poušti i přesto, že čas nemilosrdně odbíjí rok 2008. Nejen památkami, ale především atmosférou. Tu utvářejí tmavé a úzké uličky společně s budovami z nepálených cihel, hra světel a stínů a celkový ničím nerušený starobylý vzhled města. Pozadu nezůstává ani okolí s četnými hrobkami s kopulovitou střechou, s mohutným pohořím na obzoru.