Španělské pobřeží u Atlantiku skýtá panenské pláže, vinice i staleté chrámy

Kraj dostal jméno Rías Baixas čili Dolní zálivy, které na rozdíl od těch horních – Rías Altas – na severu nejsou tak divoké. Od zuřivých vln Atlantiku je jako dokonalé vlnolamy chrání ostrovy Národního parku Islas Atlánticas (Cortegada, Sálvora, Ons, Cíes) táhnoucí se podél celého jižního pobřeží.

Město Pontevedra je skvělou základnou pro poznávání zdejšího kraje. Leží u ústí řeky Lérezu v Ría de Pontevedra, a ač není největší (77 tisíc obyvatel), stalo se přes odpor mnohem většího Viga (290 tisíc obyvatel) v roce 1835 správním centrem kraje, který dostal název Pontevederský. Má všechno, co si jen turista přijíždějící odjinud může přát. Je pohodové, má úžasné historické centrum, spíše komorní než velkolepé, i příjemné a cenově dostupné bary a restaurace.

Když se ocitneme v labyrintu úzkých uliček, nejprve tápeme, ale za chvíli se vyznáme i bez plánku. Začínáme u baziliky Panny Marie, goticko-renesanční s bohatě zdobeným platereskním průčelím, která tu stojí od 16. století. Trojlodní chrám dal postavit cech námořnický, který byl natolik bohatý, že si mohl jeho stavbu dovolit.

Abychom učinili zadost duchovnu, zamíříme ještě na Praza da Ferrería, prostorné náměstí s kostelem sv. Františka skrývající se v zeleni, který údajně založil sám František z Assisi, když putoval do Santiaga de Compostela. Hned vedle se tyčí poněkud kuriózní kostel, barokně-klasicistní s půdorysem ve tvaru svatojakubské mušle, zasvěcený patronce města Panně Marii Poutnici.

:.Průčelí katedrály ve městě Pontevedrafoto: ČTK/AP/Miluše Válková

Odtud už pronikáme do srdce historického centra, živé zóny části pěší, zčásti nepěší, chlubící se robustními kamennými paláci, miniaturními loubenými náměstíčky, z nichž se nám nejvíce zalíbí to „dřevné“ čili Praza da Lena, jehož název naznačuje, že tu kdysi býval trh se dřevem. Dáváme si sklenku vína, o kus dál ještě další a k tomu talíř škeblí, pozorujeme lidi kolem a necháváme na sebe působit genia loci. Protože Pontevedra genia loci má.

Kdybyste měli zvolit nejhezčí pláž v oblasti Rías Baixas, potřebovali byste na to mnohem více času, než jsme měli my. Jen těch s modrou vlajkou je osmačtyřicet a v úseku mezi Pontevedrou a Cambadosem jsme jich napočítali jednadvacet. Rybářských vesniček je taky dost a některé jsou opravdu půvabné.

Třeba takové Combarro, které si navzdory čilému turistickému ruchu dokázalo zčásti uchovat svou původní tvář. Pár rybářských lodí a podivuhodná čtvrť kamenných loubených domků zvedajících se na skalnatém ostrohu, rybářsko-selských, protože ženy rybářů odjakživa obhospodařovaly políčka s kukuřicí a zeleninou. Proto je tu tolik „hórreos“, oněch domečků na muřích nohách, které sloužily jako sýpky a dnes už většinou plní dekorativní funkci.

Na odbočku „praia“ tu narazíte každou chvíli. Některé jsou vidět ze silnice, jiné jsou skryté zraku automobilisty, jako např. Paxarina (čti Pašariňa). To jméno se nám zalíbí a sjíždíme dolů. Malá pláž, ukrytá mezi skalami, s jemným pískem, jako ostatně všechny zdejší pláže, od nás dostává plných pět hvězdiček. A zdaleka není jediná.

Zastávka v Cambadosu, ležícím v Ría de Arousa, je povinná. Vinice kolem města napovídají, že hlavní obživou zdejších obyvatel je vedle rybolovu víno, a to ne ledajaké. Odrůdu, které dali zdejší vinaři jméno Albarino, sem přivezli cisterciáčtí mniši od Rýna a Mosely ve 12. století a tato bílá vína dnes patří k nejlepším ve Španělsku.

:. Někdejší sýpky už slouží jen jako historická upomínka.foto: ČTK/AP/Miluše Válková

Přímo v městečku lze navštívit celou řadu „bodegas“ – vinných sklepů. Jejich seznam dostanete ve zdejší turistické informační kanceláři. Vinné sklepy jsou dokonce i v Pazo de Fefináns, noblesním renesančním paláci, jenž vévodí jednomu z nejkrásnějších náměstí v Galicii s příznačným názvem Praza de Fefináns.

Za návštěvu stojí Muzeum vína, které je zároveň i muzeem etnografickým. Objevíte ho hned vedle ruin chrámu Santa Marina Dozo ve dvou budovách spojených lávkou. V něm se dozvíte vše o historii vína v této oblasti a o všem, co s ním souvisí. Součásti prohlídky je i ochutnávka.

Cabo Fisterra čili mys Na konci světa je od Santiaga vzdálen necelých sto kilometrů. Možná i vám vytane na mysli knížka Z Čech až na konec světa a budete se chtít vydat na místo, kam až dorazila družina pana Lva z Rožmitálu s mírovým poselstvím Jiříka z Poděbrad. Projíždíme Noiou. V městečku stojí za zastávku románský kostel Santa María a Nova s jedinečnou sbírkou více než tří set náhrobních kamenů s vyobrazením symbolů řemesel zesnulých a gotický kostel San Martino s nádherným portálem.

Na mysu Fisterra nás vítá pronikavý zvuk majáku. Jsou vidět jen jeho obrysy a taky pár poutníků, několik turistů a nezbytné stánky se suvenýry. Costa da Morte čili pobřeží Smrti nám ukázalo svou horší tvář. Stejně jako před více než pěti sty lety poslům Jiříka z Poděbrad, kteří také stanuli na těchto místech. Starý muž s očima upřenýma na moře jim tehdy řekl: „Toto je konec pevné země, konec světa, neboť dále není nic nežli moře a jen moře, kteréhož kde je konec, Bůh milý sám toliko ví.“