Jižní Itálie: Gargano je krajem slunce, skal a pláží

Gargano je letovisko, které ročně navštíví něco přes milión rekreantů, ale přesto se příliš nepodobá těm na severu Itálie nebo okolí Rimini. Dáváte-li přednost „komornějšímu“ prostředí, členité pobřeží Gargana vám poskytne široký výběr.

Řídce osídlený hornatý poloostrov, který v mnohém připomíná třeba Korsiku, býval v kraji pověstný svou chudobou. S příchodem turismu se někdejší zápory obrátily v přednosti. Čistý vzduch i moře, klid a překrásná příroda.

:.Bílá městečka na pobřeží Gargana jsou na vápencových útesech navlečená jako korálky na šňůrce.foto: Právo/ Bohuslav Borovička

Gargano si začalo žít mnohem lépe, ale nezpychlo a nezastavělo pobřeží drahými hotely a luxusními rezidencemi. K bydlení nabízí návštěvníkům především kempy (od stanů, přes karavany až po pohodlné bungalovy) a apartmány různých kategorií. Je to vesměs ubytování pohodlné a cenově velmi přijatelné.

Léto je na Garganu dlouhé. Už v polovině května se můžete koupat (pravda, se zaťatými zuby) a přes den je kolem pětadvaceti stupňů. Sluneční světlo se násobí odrazem od oslnivě bílých vápencových útesů, ale zeleň je na jaře a počátkem léta tak bujná a hustá, prokvetlá množstvím barev, že osvěží i pohled na ni.

Problémy bývají – jako všude v Itálii – v srpnu. Italové mají prázdniny a celozávodní dovolené, všude je nabito a ceny letí vzhůru. V září a v říjnu je už zase klid.

Pláží je na Garganu spousta. Některé jsou dlouhé stovky metrů, vybavené slunečníky, hospůdkami i půjčovnami všeho možného. Jsou ale i pláže docela maličké, často skryté pod skalními útesy, některé z nich jsou dokonce přístupné jen z moře.

Na pobřeží Gargana je „hlavním městem“ Vieste, protože je se čtrnácti tisíci obyvateli největší. Jako ta ostatní je na vysokém vápencovém útesu. Úzké křivolaké uličky často přecházejí v sešlapané schodiště. Jak tak procházíte kolem kostelů, hospod, maličkých galerií, sem tam se na plácku objeví zaparkované auto.

Široká písečná pláž Pizzomunno je v hlavní sezóně plná rekreantů, ale když skončí srpen, je tam místa dost.foto: Právo/ Bohuslav Borovička

„Jak se sem proboha dostalo,“ neubrání se člověk údivu. Máte-li štěstí, můžete takovou operaci sledovat. Zatáčky se neberou smykem, ale popojížděním a couváním, často po centimetrech. Dlužno dodat, že ve starém městě neparkují cadillaky, ale hlavně malé fiátky. I ty mají často zprohýbané boky a nárazníky.

Městečka na pobřeží jsou si velice podobná, a tak stojí za to, vypravit se i do vnitrozemí. Třeba do Monte San Angelo. To je svéráznou ukázkou místní středověké architektury a potvrzením toho, že zatímco někde se památky oprašují, nasvěcují a zbavují lidí, v Itálii v tomto prostředí lidé žijí. Klidně zatlučou skobu do zdi ze 12. stol. a táhnou z ní šňůru na prádlo k protější, o dvě stě let mladší zdi. Nevím, co na to památkáři, ale působí to sympaticky.