Většina z toho, co před dvaceti lety obklopovalo Olafa Umbreita v jeho každodenním životě – NDR, lužický hnědouhelný revír, povolání údržbáře kolečkových rypadel –, se zdála být neotřesitelná. Kdyby mu někdo tehdy předpověděl, že se bude jednou živit na svém někdejším pracovišti jako průvodce turistů, upřímně by ho pobavil. Přesto se tak stalo.

„Kdyby mohla F60 vyprávět, svěřila by se vám s příběhem, který začal jejím zrodem v letech 1988 až 1991 ve firmě TAKRAF Lauchhammer. Do ložisek uhlí se zakusovala od března 1991 do června 1992, kdy po sjednocení Německa spolková vláda rozhodla o zastavení těžby v této části Lužice,“ líčí Umbreit.

Tehdy si majitelé už objednali výbušniny a pyrotechniky na zničení obra. Jenže místní se nevzdali. „Zrodila se iniciativa na záchranu největšího uhelného těžebního stroje, jaký kdy tato planeta viděla. V roce 1998 obec giganta odkoupila za symbolickou cenu. Čtyři roky se připravovalo jeho zmrtvýchvstání, takže v květnu 2002 přivítal premiérové turisty,“ vybavuje si Umbreit s tím, že dnes můžete třeba poobědvat v horní kabině nebo si užít na osvětleném kolosu noční rockový koncert.

Uhlí ukryl ďábel

Prastará místní legenda má za to, že uhlí skryl v Lužici pod zem před lidmi sám ďábel. Lidé si ho tu přes 140 let od přírody brali a na oplátku ji mrzačili. Krátery po vytěžených povrchových dolech, vykácené lesy, zmizelé vesnice, hrozivý pokles úrovně podzemní vody, bezútěšnost měsíční krajiny – tím vším zaplatil lužický revír za pověst energetického srdce bývalé NDR.

V roce 1989, posledním roce před německým sjednocením, Lužice vydala 195 miliónů tun uhlí. Po říjnu 1990 klesl počet gigantických povrchových dolů ze 17 na pět, ročně se dnes vytěží kolem 60 miliónů tun.

Na druhou stranu nelze zamlčovat, že východní Německo začalo už v sedmdesátých letech s rekultivací, třebaže se na zahlazování následků těžby nedostávaly finance. Když v roce 1992 tým kancléře Helmuta Kohla zvažoval, jak vdechnout život průmyslem zničené krajině, jeho verdikt zněl: turistika. Sáhl pořádně hluboko do měšce, a tak do jihovýchodu Braniborska a severovýchodu Saska začaly do projektu nazvaného Lužická jezerní krajina plynout stamilióny nejprve marek, pak eur.

Cyklisté, inlinisté a surfaři jsou spokojeni

„Uhelná pánev se přeměňuje v největší umělou jezerní oblast Evropy s 21 jezery. Napouštění „kráterů“ má skončit přibližně za deset let, ale některá lužická jezera – třeba Geierwaldské, a především Senftenberské – si už dokázala zakrátko získat příznivou pověst mezi příznivci windsurfingu a jachtingu,“ vysvětluje Dana Hüttnerová z marketingu Senftenberského jezera.

Do povědomí cykloturistů a inlinistů se region teprve dostává, má však opravdu co nabídnout: již dnes jej protkalo více než tisíc kilometrů cyklostezek, převážně dokonale asfaltovaných, takže si mohou přijít na své i bruslaři.

Výlet v terénním vozu na „Mars“

U Partwitzerského jezera můžete prožít dovolenou nebo jen víkend v prvním z plovoucích domů umístěném na umělém ostrůvku. Kdo se vydá v terénním vozu na „Mars“, ve skutečnosti si to namíří přímo do bývalých, zatím nezatopených a jizev nezbavených dolů připomínajících bizarní horstva a kaňony.

Když se vydaří počasí, snímky od lužických jezer připomínají dovolenou u Baltu – písčité pláže, březové a borové lesíky, průzračná vodní hladina. A to je teprve začátek. Na konci celého záměru vznikne z kdysi vybagrovaného regionu největší umělá jezerní oblast Evropy, ráj pro příznivce aktivní dovolené, ale především bezpříkladně rekultivovaná krajina.

Jak lidé vracejí pánvi život
v letech 2003 až 2007 vynaloženo 1,8 mld. eur (42 mld. Kč)
(prostředky berlínské vlády, Saska, Braniborska, firem LMBV
a Vattenfal)
na léta 2008 až 12 vyčleněno 1 mld. eur (24,5 mld. Kč)
do konce roku 2007 rekultivováno 69 procent plochy
nově vysázené lesy 399 hektarů
nově vzniklá zemědělská půda 132 hektarů
přesun půdy a hlušiny 1,6 mld. metrů krychlových
celkem vznikne 21 jezer o ploše 13 tisíc ha
Zdroj: Daten und Fakten zum Sanierungsbericht 2007, LMBV