Cíle, k nimž právě vyrážíme, většinou znají i průměrně aktivní turisté, což ovšem rozhodně nemůže být na závadu. Neboť se jedná o místa, na něž se lidé nejen rádi vracejí, ale kde jsou takřka vždy překvapeni, že jim známá lokalita nabízí opět trochu jiný pohled na svůj půvab.

Putování zahájíme zhruba šest kilometrů severozápadně od Železné Rudy. Čeká nás tu návštěva největšího šumavského jezera, pak nedlouhý přesun k jedinému šumavskému vodopádu a vzápětí cesta k dalšímu veleznámému jezeru na území Šumavy.

Lenora - RechleLenora - rechlefoto: Právo/Miroslav Šára

Tou největší, více než 18hektarovou vodní plochou je – jak je každému již jasné – Černé jezero. Od parkoviště ve Špičáckém sedle jsou to k němu po žluté turistické značce čtyři kilometry příjemné procházky. V té chvíli se člověk ocitne 1 008 metrů nad mořem (na Šumavě se jedná o nejníže položené jezero) a stane před zdejším jezerem nejhlubším (od hladiny ke dnu je to téměř 40 metrů).

Pokud se návštěvník rozhodne pokračovat dál na západ a použije-li k naplnění své myšlenky červenou turistickou značku, po dalších čtyřech kilometrem dospěje ke značce, jež ho nasměruje k vodopádu Bílá strž. Jmenuje se tak i národní přírodní rezervace, kterou protéká Bílý potok – právě ten se zde řítí ze svahů několika vodopády. Nejvyšší je třináctimetrový.

Lenora - RechleLenora - rechlefoto: Právo/Miroslav Šára

Po červené turistické značce se nyní vrátíme k Černému jezeru a po téže značce se vydáme dál na jihovýchod. Po zhruba osmi kilometrech od Bílé strže dojdeme k Čertovu jezeru. Má rozlohu přes deset hektarů (na Šumavě je druhé největší).

Zatímco první z dnes navštívených jezer dostalo své jméno podle tmavých lesů zrcadlících se ve vodě, název druhého vychází z události, podle níž se v jeho vodách utopil ďábel s kamenem přivázaným k ocasu, jen co se neúspěšně pokusil unést dívku do pekla. Alespoň tak to tvrdí pověst.

Přenesli jsme se o necelých třicet kilometrů na jihovýchod, ocitli jsme se na soutoku Modravského, Filipohuťského a Roklanského potoka a první z uvedených jmen je nejvýraznější nápovědou: jsme v Modravě.

Lenora - zámečekLenora - zámečekfoto: Právo/Miroslav Šára

Původní dřevařská osada se jmenovala Mádr (Mader) a vznikla až na počátku 19. století. Od roku 1827 se tu mj. vyrábělo rezonanční dřevo – dělo se tak v Bienertově závodě, jehož rozlehlý objekt se šindelovou střechou a zvoničkou je jednou z architektonických ozdob Modravy dodnes.

Okolí vsi je bezesporu jedním z nejpůvabnějších koutů celé Šumavy. Vydáme se proto odsud na zhruba dvanáctikilometrovou okružní cestu (již si každý z návštěvníků samozřejmě může podle libosti upravit, prodloužit i jinak vhodně upravit).

Roklanský potok je jeden z nejkrásnějších vodních toků

Nejprve se vydáme po červené turistické značce na severozápad. Společníkem nám na úvodních třech kilometrech bude Roklanský potok, o němž se v průvodcích vesměs konstatuje, že se jedná o jeden z nejkrásnějších šumavských vodních toků. Zcela právem.

Šumava - ModravaAutor: Miroslav Šára

 

Po třech kilometrech z červené, která tu zatáčí doleva, sejdeme a přímou cestou vystoupáme k Tříjezerní slati. Poválkový chodník nás provede menším vrchovištním rašeliništěm se třemi jezírky – to největší má rozlohu sedm arů a hluboké je dva metry.

Zpátky do Modravy se dostaneme oklikou s využitím služeb žluté a červené turistické značky. Vstoupíme tak do dalších krásných lesních i lučních partií.

Od krás ryze přírodních se nyní přeneseme ke krásám architektonickým. Konkrétně k zámečku v Lenoře, nicméně v hojně navštěvované šumavské obci ještě dříve zamíříme k jedné technické památce. Jedná se o krytý dřevěný most přes Vltavu.

Rechle se používaly k zadržování splavovaného dřeva

Lenorská rechle, jak se tento typ mostu označuje (termín rechle pochází z německého der Rechen čili hrábě a označuje funkci těchto mostů – rechle se totiž používaly k zadržování splavovaného dřeva a obsahovaly mj. bidla, která sloužila k uvolňování splavovaných polen) je 25 metrů dlouhá, široká necelé dva a vysoká tři metry.

Šumava - LenoraAutor: Miroslav Šára

 

V původně sklářské obci, která své jméno získala v předminulém století po kněžně Eleonoře, manželce majitele panství Jana Adolfa ze Schwarzenberka, ukončíme dnešní vycházku u zámečku. Pochází s poloviny 19. století, vystavět jej nechala rodina Kraliků a jeho exteriéry společně s přilehlým parkem jsou dalším zdejším výrazně fotogenickým objektem.

PŘÍŠTĚ budeme pokračovat v šumavské návštěvě. Nejprve zamíříme k Chalupské slati, pak si prohlédneme město Vimperk (chybět pochopitelně nebude ani návštěva zdejšího zámku) a na úplný závěr se vydáme z Kubovy Huti na vrchol Boubína.