Ve městě se bourá a staví nevídaným tempem. Kdo zná Peking z doby před deseti lety, ten by dnes potřeboval dost času na to, aby se v něm znovu zorientoval. Jediné, co se zatím změnit nepodařilo, jsou příkrovy smogu, a prachu, které metropoli pravidelně pokrývají. Prach tam žene vítr z nedalekých hor, zatímco smog je produktem místním.

Mizející chutongy

Jedním z nejviditelnějších projevů změn, jimiž čínská metropole prochází, je likvidace někdejších typických čtvrtí – chutongů. Bývaly to bloky přízemních domků obehnané zdí. Jakési vesnice ve městě. Každý chutong měl obyvatele, kteří byli původem z jedné provincie nebo oblasti, a podle toho v něm panovaly zvyky a obyčeje, mluvilo se v něm příslušným nářečím a v tamních vyvařovnách se připravovala jídla, charakteristická pro ten či onen kraj.

Chutongy, v nichž kdysi žili skoro všichni obyvatelé Pekingu, neoplývaly žádným přepychem. Vodou je zásobovaly veřejné hydranty, veřejné a společné byly i záchody, kanalizace v nich byla povrchová a topilo se uhelným mourem, protože na kvalitní uhlí tamní obyvatelé zpravidla neměli. V jedné místnosti se na palandách tísnila desítka lidí tří generací jedné rodiny.

Právě chutongy byly jedním z hlavních zdrojů pekingského smogu. Jak je buldozery jeden za druhým shrnují z tváře města, smogu by mělo ubývat. Zatím se to neděje, protože každý zmizelý chutong nahradí tisícovka aut.

Nová opatření budou platit od víkendu..: I přes řadu opatření, je smog v Pekingu na denním pořádku.foto: Reuters/Reinhard Krause

Pokud chcete ještě vidět některý z opravdových chutongů, neměli byste s návštěvou Pekingu příliš váhat. Neuplyne asi mnoho doby a zůstane jich tam jen pár, těch vzorových, které budou návštěvníkům ukazovat jako skanzen.

Na uvolněném prostoru rychle rostou výstavné budovy, v nichž jsou nákupní střediska, kanceláře a také byty pro ty, kteří na to mají. Lidé z chutongů to nejsou, pro ty postavili na okrajích Pekingu chutongy nové, vertikální – mnohapatrové paneláky.

Nebeský klid

Na to, co se v Pekingu děje, s nebeským klidem pohlíží náměstí Nebeského klidu (Tchienanmen) a jeho okolí. Je v samotném centru města a svou dobu otřesů si už prožilo. Byl jí konec 50. a začátek 60. let. Tehdy si „velký kormidelník“ Mao Ce-tung umínil, že musí mít ku svému uctívání větší prostor, než mívali císařové. Nebyl troškař a nechal zplanýrovat prostor o ploše více než čtyřiceti hektarů. Vzniklo tak největší veřejné prostranství na světě.

V Pekingu přibývá skútrů, ale kola zatím převažují..: Ve městě přibývá aut a skútrů, ale kola zatím převažují.foto: Právo/Bohuslav Borovička

Kromě Maova mauzolea, budov parlamentu a muzea dějin Číny a její revoluce tam toho moc k vidění není. Za návštěvu tohle místo ale stojí. V centru Pekingu můžete vidět nefalšované čínské venkovany, kteří se přišli podívat na nebožtíka Maa a stojí u vytržení před obrovským prostorem.

Můžete tam sledovat pouštění draků, oblíbenou čínskou zábavu, jíž více než děti holdují jejich tatíci. Náměstí je skutečnou pěší zónou, nesmějí tam ani jízdní kola, takže se můžete v klidu procházet po prostoru, který je tak velký, že kromě státních oslav a manifestací tam není nikdy nával.

Zakázané město

Za branou, na níž visí Maův portrét a která se jmenuje stejně jako náměstí, je další z míst, kterého se povětří změn vůbec nedotýká. Je to někdejší sídlo čínských císařů, Zakázané město. Skoro zázrakem se ho nedotklo ani řádění gardistů za „kulturní revoluce“, kteří poničili množství historických památek. Nebyl to však zázrak, ale moudrost tehdejšího premiéra Čou En-laje. Ten nechal Zakázané město, některé chrámy a paláce obsadit vojskem, aby se z nich „nešířila feudální nákaza“, a díky tomu si je dnes můžeme prohlédnout.

Jednou z největších atrakcí pro návštěvníky Číny je Dlouhá zeď..: Jednou z největších atrakcí pro návštěvníky Číny je Dlouhá zeď.foto: Právo/Bohuslav Borovička

Za Polední branou, kde jsou pokladny, se nachází v hradbami obehnaném prostoru 9999 staveb. Proč právě tolik? Protože deset (jednotek, desítek, tisíců…) je číslo boží a císař je hned po něm.

Chce to dobrého průvodce

Budete-li mít štěstí a osud vám přidělí kvalitního průvodce, budete Zakázané město opouštět plni dojmů, dozvíte se hodně o tom, jak to v Číně fungovalo (a díky v úvodu zmíněné setrvačnosti funguje dodnes), co je pro člověka důležité a co nikoliv (mnohé z toho platí nejen pro císaře a nejen v Číně).

Pokud si Zakázané město projdete jen tak, bez dobrého průvodce, bude to pravděpodobně méně zajímavé než pražská Matějská pouť. Bude to několik hodin ztraceného času jen proto, abyste mohli říci, že jste byli v sídle čínských císařů.

Průvodce vám povypráví o tradiční architektuře, o božstvech a vzdělanosti, o tradiční kuchyni, o právu a spravedlnosti, o rovnováze, kterou uvidíte v tamních zahradách, o čínském umění a filozofii. Tohle všechno v Zakázaném městě je, ale člověk, který jím jen tak projde, nic z toho neuvidí.

Podobné je to s Letním palácem nebo s Velkou zdí, což jsou místa, která rovněž patří k „povinným“ při návštěvě Pekingu. Pokud chcete strávit v metropoli jen pár dnů a dobře si čas zorganizujete, docela to stačí, protože míst, která opravdu nelze vynechat, tam zase tolik není.