Damašek je oázou uprostřed pouště

Před cestou do Syrské arabské republiky je třeba si vyřídit vízum. V žádosti se nachází i kolonka s otázkou, zda dotyčný navštívil okupovanou Palestinu. Chcete- li z Damašku do padesát kilometrů vzdálené izraelské metropole Tel Avivu, můžete, zpátky vás už ale nepustí.

Pokud řádně vyplníte všechny formuláře a zaplatíte částku 1100 korun, vstupenku dostanete. Po přistání v Damašku musíte vystát povinnou frontu na letišti a důkladně poklábosit s celníky, kteří si potrpí na formality. Ve vojenských uniformách důležitě obcházejí čekající a prohlížejí si pasy.

.: Palác Azem v Damašku. foto profimedia.cz

Vládne zde režim podobný tomu našemu před revolucí, obrazy prezidenta Bašára Asada se skví nejen ve všech úředních místnostech, ale také na billboardech, domech, autech i ve výkladních skříních obchodů. Jeho sídlo na okraji hlavního města Damašku, funkcionalistická budova uprostřed skal, a je bedlivě hlídáno vojáky. Ti v širokém okolí postávají kolem silnic a sledují všechna auta. Natáčení je přísně zakázáno, protože záběry by mohly být zneužity špionáží.

Při absenci Mc Donaldů a hypermarketů, máte pocit, že jste se vrátili v čase. Nečekejte ale ani žádný středověk, na ženu se zahalenou tváří narazíte spíše výjimečně. Jedná se většinou o turistky ze Saudské Arábie. Šátky zahalující vlasy jsou naproti tomu běžné. Podle tradice smí vlasy ženy, symbol ženství, vidět jen rodinní příslušníci a po svatbě manžel.

Tajemno na vás dýchne nejen z ušlechtilých rysů obyvatel, ale také z mešit s minarety, na které narazíte každých dvě stě metrů. Všimnete si jich, zvláště když se ozve kňourání muezzina, který svolává věrné k jedné z pěti modliteb, a to už od půl čtvrté ráno. To přesvědčuje ospalé muslimy o tom, že pro sblížení s bohem udělají více modlitbou než spánkem. Mešity v noci zeleně září, a pokud vystoupíte na jednu ze skal nad Damaškem, spatříte město připomínající stejnojmennou orientální látku se zelenými švy.

.: Noční pohled na Damašek. foto profimedia.cz

Syřané ze všeho nejradši sedí u kávy a klábosí. Sebemenší problém musí být důkladně prodiskutován. Potrpí si na čistotu a pořádek. To však jen u sebe doma. Ulice jsou přeplněné odpadky. Klidná periferie Damašku skýtá pohled na kopcovitou savanu, po níž se plazí jedovaté kobry. Kolem přeplněných odpadkových košů bloudí vyzáblé kočky a hledají něco málo do svých prázdných žaludků.

V noci je snesitelných třicet pět stupňů, ale přes den pouštní slunce vyžene rtuť o pěkných dvacet čísel nahoru. Ani Sýrii se nevyhýbá globální oteplování, otrlí místní žehrají na nesnesitelné vedro. V Čechách jsme zvyklí zavírat dveře, aby dovnitř nešla zima, v Sýrii je to naopak. Dveře se zavírají, aby dovnitř nešlo horko.

Samostatnou kapitolou je provoz na silnicích. Ten by se dal vyjádřit jako naprosté ignorování předpisů. Jet se syrským řidičem Damaškem je opravdu zážitek. Policistům postávajícím u silnic se nedostává velkého respektu. Kupodivu ale k nehodám nedochází více než u nás, spíše naopak. Laxnost vůči předpisům nahrazuje jakýsi šestý smysl, stejně jako pozoruhodná bohorovnost, s jakou se účastníci provozu v té džungli pohybují. Styl řízení kopíruje styl myšlení a ten je pod stálým vlivem emocí. Troubení klaksonu berou Syřané jako pozdrav či přátelský poplácání.

Najdete zde zastávky, ale stačí se postavit k silnici a bus vám zastaví. Stává se, že vás sveze i osobní vozidlo. Ulice brázdí také taxíky ať už označené klasickou střešní cedulí, žlutou barvou nebo bez označení (to je sice zakázáno stejně jako u nás, nikoli však potíráno). Rozšířený je i autostop. Nestopuje se však se vztyčeným palcem jak u nás, nýbrž se jen tak arogantně mává, podobně jako na taxík.