Ten po zchladnutí ztuhnul do převážně pěti až šestibokých sloupů vysokých 6 - 12 metrů. Vznikl z nich svérázný výběžek nebo chcete-li cesta, která se na pobřeží lehce zavlní a zmizí v moři směrem ke Skotsku. Víc než 37 000 sloupů při tom vytváří jakousi svéráznou dlažbu.

Fotila jsem si zpěněné mořské vlny, které se o ni v některých místech tříští. Černý čedič se tam zlověstně a tajuplně leskl. Rozervanými mraky se při tom prodíralo slunce a dodávalo místu až mystickou atmosféru. Tohle nebyl žádný nasládlý tuctový kýč, ale nefalšovaná drsná nádhera.

Zpěněné mořské vlny. Foto: Právo - Jana V. Bendová

Válečník proti obrovi

Ani mě nepřekvapilo, že se k chodníku váže řada legend. Podle jedné z nich ho postavil legendární válečník Fionn Mac Cumhaill, aby si to mohl rozdat s jedním skotským obrem. Když ho však uviděl, ztratil odvahu a vrátil se domů. Vyrobil si na míru dětskou postýlku a ulehl do ní.

Krátce na to se objevil skotský obr. Fionnova žena mu řekla, že muž je venku. V postýlce spí jejich malý synek. Obr se na něj podíval a lekl se představy, jak obrovitý musí být jeho otec. Utekl a už se nikdy nevrátil. (Víc se o Obrově chodníku dozvíte v turistickém průvodci Irsko, nakladatelství JOTA).

FOTO: Jana V. Bendová

Deset let míru

U vysoké betonové zdi zastavil červený taxík a vyplivl turisty, kteří si začali fotit malby a nápisy na zdi. Oddělovala v Belfastu, největším městě Severního Irska, protestantskou čtvrť Shankil od katolické Falls. Ploty, ostnaté dráty, bezpečnostní kamery i bodliny na zdech najdete na mnoha místech města ještě dnes.

Jsou vzpomínkou na uplynulá desetiletí, kdy byly všední skutečností pumové atentáty, únosy nebo vzájemné zabíjení mezi protestanty a katolíky. Nebyl to ani tak boj náboženských fanatiků, jako spíš svérázný boj za nezávislost (Severní Irsko je součástí Velké Británie, zbytek ostrova, Irská republika je samostatným státem). A také boj za ekonomickou rovnoprávnost mezi chudšími katolíky a lépe situovanými protestanty. Skončil smírem a ústupky.

FOTO: Jana V. Bendová

Mír tu vládne už deset let a většina lidí se nechce vracet zpátky a většina lidí se nechce vracet zpátky. Do země proudí turisté a investoři. Usměvavý taxikář naložil u zdi turisty a vezl je dál. Nepřekvapilo by mě, kdybych se dozvěděla, že se před lety účastnil vášnivých bojů na jedné ze znesvářených stran.

Tady vznikl Titanic

Více než 31 000 dělníků pracovalo na začátku století ve slavných belfastských loděnicích Harland & Wolff za velmi drsných podmínek. Těžké úrazy a smrťáky tu byly všední skutečností. V loděnicích postavili legendární Titanic a dvě další téměř totožné lodě. Stojíme před rozlehlým suchým dokem, kde loď dokončovali. I když je opuštěný, dává tušit impozantní velikost Titanicu.

Dnes už nikdo neví, že do jeho „staršího bratra“, do Olympicu, narazil před jedním z přístavů pobřežní člun. Poškozené monstrum dopravili do místních loděnic, nedokončený Titanic spustili na vodu a Olympic opravili. Dokončení Titanicu se kvůli tomu zpozdilo o tři neděle. Kdyby vyplul na svou tragickou plavbu o tři týdny dřív, tedy za lepšího počasí, nemuselo prý k jeho smutnému konci vůbec dojít.

FOTO:Jana V. Bendová

Šlechtic na toaletě

Přístup k Belfastu hlídala kdysi posádka Carrickfergusu, normanského hradu z 12. století. Je údajně nejhezčím a nejzachovalejším hradem v Irsku. Historici, kteří připravili zdejší expozici, projevili smysl pro ironii. Zakladatele hradu, Johna de Courcyho, mohou návštěvníci uvidět, jak sedí na středověké toaletě. Hrad má barvitou historii.

Pokud se ho rozhodnete navštívit, najdete potřebné údaje na www.carrickfergus.org. Carrickfergus je ale historické mládě. Třeba na hoře Sandel u Londoderry našli archeologové osídlení z doby kolem 6000 před Kristem. Geologové tvrdí, že kolem roku 8000 př. n. l. bylo možné přejít ze Skotska do Irska po pevnině. Dnes vám tuto barvitou zemi s nádhernou přírodou přiblíží spíš nízkonákladové letecké společnosti.