Jak si říkali oni sami, nikdo netuší. Historici rozdělují mínójskou dobu do tří hlavních období. Nejstarší je tzv. starší doba palácová (2000-1700 př. n. l.), ukončená velkým zemětřesením. V této době byly paláce poprvé postaveny. Následuje doba palácová (1700-1450 př. n. l.), považovaná za vrchol mínójské epochy.

Tehdy byly po zemětřesení paláce obnoveny a rozšířeny. Tuto éru násilně ukončil výbuch sopky, pravděpodobně na nedalekém ostrově Santorini. Závěr mínójské kultury, neboli pozdní doba palácová, trvala až do období kolem roku 1100 před Kristem, kdy již na ostrově vládli Mykéňané. Poté vtrhli na ostrov Dórové a mínójská civilizace pozvolna zanikla.

Bez hradeb a pevností

Opravdovou zvláštností všech paláců je absence hradeb či jiných obranných staveb. Historikové z toho usuzují, že Mínójci žili s okolním světem patrně v míru. Tuto teorii podporuje i další zajímavost, a sice že Knossos byl postaven v údolí. Pro stavitele českých hradů věc téměř nemyslitelná.

Palác v Knossu. Foto: NOVINKY/Zuzana Zábrodská

Každý ze čtyř paláců má v muzeu jakéhosi svého typického zástupce. Z Knossu je to rituální nádoba ve tvaru černé býčí hlavy, z Festu proslulý disk, jehož nápis dosud nikdo nerozluštil, z paláce v Malii pak zlatý šperk tvořený dvěma včelami nesoucími plástev medu a ze Zakrosu maličká křišťálová rituální nádobka.

V Knossu si člověk může všimnout největšího množství architektonických zajímavostí. Předně to je jeho rozsáhlost a spletitost mnoha chodeb a místností, jichž bylo údajně na 1500! V současné době se proto předpokládá, že údajným labyrintem nebylo žádné bludiště s Minotaurem, ale samotný palác.

Oživujícím prvkem jsou zachovalé a obnovené fresky, jejichž umělecká úroveň je obdivuhodná. Zajímavé je, že muži jsou vždy znázorňováni s hnědou barvou pleti, zatímco ženy s bílou. Nejznámější freskou je ovšem samozřejmě ta býčí na centrálním náměstí.

Ještě před vstupem na něj si každý musí všimnout velkých býčích rohů. Ty pravděpodobně zdobily střechy posmrtných místností. Velice blízko nich je pak patrný kanálek vytesaný do kamene na zemi. Je to pozůstatek kanalizace. Vodovodní potrubí se nezachovalo, protože trubky byly hliněné.

Benátské doky v Herakleionu. Foto: NOVINKY/Zuzana Zábrodská

Požár ve skladišti

Zajímavý je i tvar tzv. mínójských sloupů. Všechny měly červenou nebo černou barvu, úplně prostou hlavici a v horní části byly širší než u paty. Mínójské sloupy byly totiž dřevěné, byly vyrobeny z kmenů cypřišů, přičemž kořenová část byla nahoře. Proto ten zvláštní, mírně kónický tvar.

Každého návštěvníka nalezišť musejí upoutat i obrovské nádoby, tzv. pithosy. Ty sloužily jako zásobníky na olej, víno nebo zrní. Pohybovalo se jimi pomocí lan, díky čemuž mají i charakteristický vzor na povrchu.

Udává se, že v době výbuchu sopky v roce 1450 př. n. l. bylo jen v Knossu uskladněno na 70 000 litrů olivového oleje. Během zemětřesení, jež erupci předcházelo, popadaly zapálené louče ve skladištích a vznikl tak požár, který měl pro palác katastrofální následky.

Palác v Knosuu. Foto: NOVINKY/Zuzana Zábrodská

Dokladem nebývale rozvinuté kultury v mínójském období je i trůn, který lze spatřit v trůnní místnosti v Knossu. Je anatomicky tvarován. Známějším důkazem je ovšem splachovací záchod s dřevěným sedátkem, který byl spolu s mramorovou vanou v koupelně přiléhající k ložnici královny. Tato část paláce je ale od roku 2006 turistům nepřístupná.

Labris a labyrint

Pokud mínójský palác a celá doba vstoupily do bájí hlavně příběhem o Minotaurovi ukrytém uvnitř labyrintu, je dobré právě touto záhadou skončit. V archeologickém muzeu v Heraklionu si v jedné z posledních místností v přízemí nelze nevšimnout obrovských dvojitých seker. Ty sloužily k usmrcování býků při obřadech, časem se z nich vyvinul náboženský symbol podobně zásadního významu, jaký má pro křesťany kříž. Název takové sekery je labris.

Předpokládá se proto, že jméno Labyrint je možná odvozeno právě od toho slova a symbolu. Možná tedy, že labyrintem byl ve skutečnosti palác plný spletitých chodeb s tisíci místnostmi, zdobený na každém kroku sekerami