Přes kopec tehdy se svými jednotkami vítězně táhl i plukovník Christian de Castries, muž, který se o deset let později přičinil o katastrofální porážku francouzské armády ve vietnamském Dien Bien Phu.

Leč zpět ke kostelu.  Začátkem 50. let minulého století oslovila deputace městské rady z Ronchamp tehdy již prominentního švýcarského architekta Charlese-Édouarda Jeannereta, známého jako Le Corbusier.

Když ho přivedli na kopec, poslal své průvodce pryč, vytáhl skicář a po několika hodinách byl na papíře návrh kostela, který je dnes ve všech učebnicích moderní architektury a je označován za nejkrásnější římskokatolický kostel postavený v poválečné Evropě.

Svícen a kříž

Nad bílou stavbou je jako čtyřrohý klobouk posazena mohutná tmavá střecha. Stavba je nahrubo omítnutá, nepravidelně umístěná a různě velká okna jsou vyplněna barevnými skly, což vyniká zejména v interiéru. Vnitřní výzdoba kostela je minimální. Tvoří ji mozaiky, svícen a jednoduchý kříž.

V jednom z oken - výklenků - stojí malá, ale zázraky konající soška Panny Marie s Ježíškem z počátku 17. století. Betonová kazatelna nese stopy prken, z nichž bylo uděláno hrubé bednění.

Celá stavba je plná jednoduchých a na první pohled nepříliš patrných symbolů. Člověk by řekl, že by mohla posloužit jako svatostánek téměř jakémukoliv náboženství, je v ní všechno a nic.

Při prohlídce kostela mě napadlo, že kdyby takovou stavbu navrhl ronchampským radním pan Touška, nebo já, hnali by nás bičem. Le Corbusier však byl žijícím klasikem, a tak ať by postavil cokoliv, chodila by se na kopec klanět nejen procesí poutníků, ale i procesí architektů.