V 30. letech 19. století o ně bojovala Belgie s Nizozemskem a výsledkem bylo připojení jeho části k Belgii. Druhá část byla prohlášena nezávislou zemí, ovšem v personální unii s Nizozemskem.

I když v roce 1867 vyhlásily evropské mocnosti neutralitu a plnou nezávislost Lucemburska, potvrzenou Londýnskou dohodou, teprve po smrti nizozemského krále Viléma II., který neměl mužských potomků, skončila tato personální unie a na velkovévodský trůn nastoupil rod nasavsko-walramský, jenž vládne dodnes.

Pěšky, na vodě i na kole

Velmi pestré dějiny a také atraktivní příroda vytvořily příhodné podmínky pro stále se rozvíjející turistický ruch. Lucembursko má dnes na 5000 km turistických cest, vynikající infrastrukturu dopravy i ubytování, je připraveno na cykloturistiku, vodáckou turistiku i agroturistiku.

Země je plná stavebněhistorických památek; jen hradů a zámků je tam na osmdesát. Nejznámější jsou Clervaux, Differdange, Beaufort, Esch sur Sure. Téměř každá obec má kostel, některé jsou starobylými skvosty.

Z továrních hal muzea

Lucembursko je také průmyslová země, známá je těžbou a zpracováním své železné rudy, železárny a ocelárny na jihu země patřily k jádru někdejšího západoevropského Společenství uhlí a oceli, jež bylo předchůdcem EU.

Po roce 1970 byla lucemburská ekonomika modernizována a její struktura se změnila ve prospěch průmyslu chemického a potravinářského (zvláště vinařství v údolí Mosely). Dominovat začal i sektor financí a služeb. V zemi dnes působí na 250 různých bank.

Řada obcí, které byly dříve středisky těžkého průmyslu, je dnes navštěvována turisty jako střediska průmyslové kultury, v nichž bývalé tovární haly a správní budovy byly proměněny v muzea či sportovní a kulturní zařízení (Dudelange, Rumelange, Differdange). Nejvíce pozoruhodných míst, zařízení a památek najde návštěvník samozřejmě ve stotisícovém hlavním městě, které je střediskem života a kultury země. Letos již podruhé (poprvé v roce 1995) je město Lucemburk Evropským městem kultury.

Od padesátých let se Lucemburk stal sídlem mnoha nadnárodních institucí, kongresovým městem, jedním z nejdůležitějších bankovních středisek EU. Od roku 1994 je také pro své přírodní a kulturní bohatství zapsán do světového dědictví UNESCO.

Pevnosti a kasematy

Za jeho tisícileté historie tam vzniklo nemálo významných stavitelských památek. Například od sarkofágu "slepého krále" je to nedaleko k Velkovévodskému paláci. Působí velkolepým dojmem, i když z původní stavby ze začátku 15. století toho moc nezbylo, neboť byla mnohokrát přestavována či dostavována podle potřeb institucí, jež tam sídlily, a jednou zcela zničena po výbuchu nedaleké prachárny.

Na blízké skále Bock byly zbytky původního opevnění upraveny do podoby nejstarší památky města, z níž je vyhlídka na údolí řeky Alzette. Lucemburk byl kdysi nazýván Gibraltarem severu, neboť v průběhu staletí se proměnil v jednu z nejlepších pevností na křižovatce kultur. Fortifikace byla stále doplňována a v jednom období byla svěřena odborníkovi v této věci, staviteli Vaubanovi. Byly budovány i podzemní chodby a kasematy, jejichž pozůstatky jsou dodnes turistickou atrakcí.

Za posledních 40 let vyrostl ovšem i nový Lucemburk, tzv. Evropské centrum, v němž jsou soustředěny nejdůležitější nadnárodní organizace, které mají v tomto městě svá sídla. Nelze nepřipomenout i slavné Radio Luxembourg, jež mělo po roce 1948 i u nás značnou odezvu.

Turistika je v Lucemburku městě i v celém Lucembursku účinně organizována. Muzea i galerie zaznamenávají historii, přírodu i kulturu země velmi zevrubně a nápaditě.

Kus společné cesty Za krále Jana trvala prý cesta z Lucemburku do Prahy dobrému jezdci na koni dvanáct dní (dnes to zvládneme letadlem za dvě hodiny). Za krále Jana - to bylo na začátku 14. století - začala mít Praha i Lucemburk panovníky stejného rodu, hrabata limburské dynastie. Jan byl synem Jindřicha, třetího hraběte z této dynastie, který se stal, díky rozporům mezi tehdejšími německými knížaty, jakýmsi kompromisním císařem "německé říše římské".

Jan se na přání otce oženil s Eliškou Přemyslovnou, dostal se tedy do rodiny českých králů a v roce 1311 byl korunován panovníkem země české a moravské. Po Janovi nastoupil na český trůn jeho syn, markrabě Karel, známý pak jako císař římsko-německý Karel IV. Ten povýšil lucemburské hrabství na vévodství, jež se stalo lénem české koruny. Limburská, nyní už lucemburská dynastie panovala v Čechách a v Lucembursku 130 let.

Sarkofág českého krále Jana, "slepého krále", v katedrále Notre Dame může být jednou z prvních zastávek českého turisty v hlavním městě Lucemburku. Další králové a císaři z tohoto rodu v Lucemburku pohřbeni nejsou -císař Karel IV. i jeho syn Václav mají své hrobky v Praze, poslední Lucemburk Zikmund dokonce v maďarském Varadíně. České období Lucemburku připomíná dnes ještě Václavský okruh, turistická trasa po starém městě.