V polovině 15. století zdejší piráti ohrožovali portugalské lodě. Portugalci nelenili, Anfu vyplenili a v polovině 16. století se zde vylodili. Město přejmenovali na Casa Branca - Bílý dům, arabsky Ad-Dár al-Bajdá'.

V polovině 19. století sem soustředili pozornost evropští průmyslníci, lákaly je hlavně vlna a obilí. Město získalo název Casablanca. Po krvavých střetech s místními obyvateli v roce 1907 ovládli město Francouzi. Po uklidnění situace nastal v oblasti rozvoj, který dal základ nové Casablance.

Město je to obrovské, dnes zde žije asi tři a půl miliónu obyvatel, ale ještě v roce 1860 město obývalo devět tisíc lidí.

Z autobusového nádraží jsme se městským autobusem vydali do starého města. Lístky na autobus koupíte ve voze a stojí asi 3 DH.

Staré město se rozkládá kousek od přístavu a vlakového nádraží. Je to vlastně zdejší chudinská čtvrť. Na tom nic nemění, že úzké uličky jsou plné lidí a obchodů či stánků otevřených dlouho do noci. Část je také obehnaná vysokou hradbou.

Uvnitř starého města je možno sehnat nejlevnější ubytování - 120 korun za noc. Je to ale také nejnebezpečnější část města, takže se doporučuje vracet do hotelu před půlnocí. Právě tam na nás v noci vytasil z ničeho nic jeden Maročan nůž a chtěl mobilní telefon, který jeden z nás držel v ruce. Poučení je jasné: nic cenného na ulici - zvlášť v noci - neukazujte.

"Po půlnoci se v medině držte míst, kde chodí více lidí. Opuštěným koutům a uličkám se vyhýbejte," radil nám po návratu do hostelu mladík, který střežil vchod.

Ve městě se také nachází mešita Hasana II. Byla postavena v letech 1980-1993 na jeho příkaz. Se svými 200 m je to nejvyšší náboženská budova na světě. Od starého města je vzdálena asi dvacet minut pěšky, leží přímo u Atlantiku a je vidět z dálky. Dovnitř se vejde 25 000 lidí, z toho 5000 míst je vyhrazeno ženám. Laserové paprsky z minaretu ukazují směr k Mekce, nejposvátnějšímu místu všech muslimů.

Nakonec do Rabatu

Z Casablanky je nejlepší jet do Rabatu vlakem. Vyjdete z nádraží a jste rovnou v centru, kde, tak jako ve všech marockých městech, seženete nejlevnější ubytování. Hned vedle tržnice je velký hlavní bulvár, který vede k historickým památkám - Hassanově věži a královskému mauzoleu s vojáky královské gardy na koních. Několik minut odtud je královský palác, rovněž se stráží. Jeho areál je přístupný, ovšem když se přiblížíte k vlastní budově paláce, stráže vám dají dostatečně jasně najevo, že tam se nesmí.

Na druhé straně tržnice je Kasbah des Ouda - Udájská stará pevnost. Krásné klidné modrobílé ulice ústí na otevřené prostranství, odkud uvidíte oceán, přístav a sousední město Sale.

Vynechat byste ale neměli ani rozsáhlý muslimský hřbitov, Bránu větrů nebo Archeologické muzeum, kde se vstupné pohybuje od 10 do 20 DH.

Tržnice v Rabatu je obrovská, v noci se tam pohybují tisíce lidí. Atmosféra města je ale jiná než v jiných marockých městech. Lidé na ulici se nesnaží s vámi začít rozhovor, vypadají uzavřenější. Prostě se o vás vůbec nestarají.

Pláže a oceán v hlavním městě nejsou zrovna nejčistší, každopádně hlavně pozdě odpoledne jsou zcela přeplněné, což platí i o místních restauracích.

Dopravu po Rabatu zajišťují místní autobusy. Je jich dostatek a jezdí pravidelně. Pokud někam míříte, pak je lepší se zeptat, zda tam jede i autobus.

Rabat je hlavním městem Maroka od roku 1956, avšak již předtím, v roce 1912, sem Francouzi přesunuli z Fesu hlavní město svého protektorátu.

Znovu v přístavu

Z Rabatu jsme se bez problémů asi za pět hodin a 250 korun dostali zpět do Tangeru. Na přímořské promenádě těsně vedle přístavu lze z desítek společností, které zde sídlí jedna vedle druhé, vybrat jednu a zakoupit lístek do Algecirasu nebo Tarify. Ceny jsou velice podobné. Můžete si ale vybrat: trajekt - asi tři hodiny plavby, nebo rychloloď - hodina cesty.

Dávejte pozor, za koho se stavíte do fronty před vchody s celní kontrolou. Vyvarujte se hlavně marockých vesničanů, s celníky se dlouho a emotivně dohadují. Za nimi byste vystáli v přístavu důlek a loď by byla dávno pryč.