Zeleň ve skle dá interiéru jiskru

Když místo tradičních květináčů ubytujeme pokojovky mezi třpytivými stěnami, získají rázem lehčí, slavnostnější ráz. Ve skleněné nádobě, která by měla být čirá, nezabarvená, aby mohla probíhat fotosyntéza, si rostliny vytvářejí vlastní mikroklima, navíc jsou chráněné proti průvanu a usazování prachu. Pěkné kousky seženeme za hubičku třeba na bleším trhu.

Kytkám se bude líbit v akvárku, dóze na bonbony, miniskleníku i v lucerně na obvyklých místech, jako je parapet v obýváku, polička v kuchyni, komoda v ložnici, ale pustit je můžeme taky do knihovny mezi knížky, do koupelny, klidně i na záchod. Důležité je, aby tam měly dostatek přirozeného světla.

Jaké druhy vybrat? Nejlépe takové, které představují vzor skromnosti, nadto zaujmou na první pohled, aniž by si nárokovaly příliš místa.

Český název tomuhle fešnému sukulentu sice zůstal, ovšem změna latinského jména z původního Aloe aristata prozrazuje, že jej botanici z rodu aloe vyškrtli a nyní je jediným zástupcem nového rodu Aristaloe.

Navzdory svému exotickému vzhledu je u nás běžně k dostání za cenu od 30 do 150 Kč, záleží na velikosti růžice, která je dokonale symetrická, až 20 cm vysoká a 15 cm široká, složená z tuhých, bíle tečkovaných listů smrkově zelené barvy, lemovaných „žraločími” zoubky.

Péče: Světlomilná rostlina se schopností střádat v listech vodu dlouhou dobu není pro ty, kdo se rádi ohánějí konvičkou na zalévání.

Několik po sobě vynechaných zálivek nám odpustí spíš, než když ji jedinkrát necháme stát v mokru. Množí se bočními odnožemi.

Možná ji znáte pod názvem voděnka. Je jednou z rostlin, kterými se pyšnily už naše babičky. Pak na čas vyšla z módy a teď je znovu v kurzu jako designový prvek, bez kterého se neobejde žádná moderní domácnost, zvlášť je-li zařízena ve stylu scandi či boho.

Nádherně vypadá v retro květináčích i v drhaných závěsech macramé, odkud mohou bez omezení splývat i víc než půl metru dlouhé výhony. Ve skleněné nádobě uplatníme spíš mladé rostlinky nebo řízky k množení.

Péče: Abychom udrželi krásné vzorování či purpurové, fialové až stříbřité zabarvení listů, nesmíme slunomilnou voděnku uvrhnout do stínu. S vodou šetříme.

Neduživě reaguje také na časté hnojení. Proto jí nedáme napít dřív, než substrát na povrchu oschne, a hnojíme poloviční dávkou jednou měsíčně.

Příbuzná ananasovníku je ztělesněním pravé exotiky. V tropickém rodišti žije s dalšími broméliemi ve větvích stromů, kterých se přidržuje vzdušnými kořeny.

Doma ji pěstujeme běžně v květníku s vylehčeným substrátem nebo jen pod vrstvou vlhkého mechu. Čerstvě zelené řemenovité listy shlukuje do nálevkovité růžice, nad kterou se vynořuje sytě červené zploštělé květenství, díky němuž si vysloužila přiléhavou přezdívku hořící meč. Jaká škoda, že celá růžice po odkvětu odumírá. Při troše štěstí se ještě před tím vyklube na svět nová.

Péče: Vyhledává vlhko a teplo, v zimě by teplota neměla klesat pod 18 °C, takže je ideální kandidátkou do světlé koupelny. Listy pravidelně rosíme.

Zaléváme pouze měkkou vodou, kterou občas nalijeme i do středu růžice. Nesmí stát ve vodě, jinak uhnije!

V rodině tilandsií neboli kykatek najdeme tzv. druhy zelené a šedé. Ty první nás v zimě svádějí už z dálky křiklavým, jakoby umělohmotným květenstvím. Prodávají se v květináči se speciální zeminou pro broméliovité rostliny.

Druhý typ rovněž vytváří listové růžice, ty ale leží na pultu jen tak, bez půdy, jak se na epifyt sluší a patří. V přirozeném prostředí bychom tilandsii našli zavěšenou na stromě. Vláhu a živiny přijímá skrze tuhé listy přímo ze vzduchu, proto se jí také říká vzdušná rostlina.

Péče: Epifytická tilandsie je ze svého rodiště zvyklá na vyšší vzdušnou vlhkost, proto ji častěji mlžíme nebo uvedeme do společnosti pokojovek, které zvlhčují vzduch odpařováním vody po zálivce. Toleruje tlumenější osvětlení dál od okna, poledním slunečním paprskům ji nevystavujeme!

Kdo chce mít za spolubydlící kytku nenáročnou a veselou, ten ať to zkusí s kolopejkou. Takovou plejádu zářivých barev, kterou tahle sukulentní kráska předvádí v době květu, žádná jiná pokojovka nepředčí.

Třebaže se nedožívá vysokého věku a v běžných podmínkách nakvétá jen jednou za život, nemusíme se jí hned po odkvětu zbavovat. I bez pestrých plátků, jen s lesklými, mechově zelenými dužnatými listy je elegantním a kultivovaným doplňkem každého rohu místnosti.

Péče: Ráda se vyhřívá na slunci, ani sálavé teplo od ústředního topení jí nevadí. Ve stínu tvoří slabé, vytáhlé výhony. Uvadlé květy okamžitě vyštípneme. Napít jí dáme až poté, co substrát zcela vyschne. Při pravidelném hnojení vydrží několik let.

Pouštní kaktus z Mexika, lidově pojmenovaný ušák, je kuriózní tím, že místo tradičních stonků má placatě rozšířené články, které se dál rozvětvují, takže to vypadá, jako by na každém z nich vyrůstala zaječí ouška. Je až k pomazlení roztomilý.

Škoda, že ho pokrývají glochidie, chomáčky háčkovitých štětinek, které se snadno odlamují, pronikají do kůže a nepříjemně ji dráždí. Nechceme-li strávit odpoledne s pinzetou, nedotýkáme se ho jinak než v pevných rukavicích nebo dřevěnými kleštěmi!

Péče: Miluje světlo, stát může i na přímo osluněném parapetu. V zimě ho nemučíme u radiátoru, upřednostňuje teplotu do 18 °C. Když mu nedáme víc než doušek vody, možná se na jaře pustí do kvetení.

Od dubna do září rostlinu zaléváme jednou měsíčně odstátou vodou s příměsí hnojiva pro kaktusy.