Zahrada s duší umělce

Sotva projdete zastřešenou bránou, nezůstanete na pochybách, že jste vstoupili do hájemství člověka s tvořivou duší a vytříbeným smyslem pro krásu.

Kdysi zde žil a maloval akademický malíř Alois Schneiderka. Později krajinář a portrétista Karel Hofman.

Dnes je tu doma jeho dcera, sochařka a keramička Marcela Vajceová-Hofmanová, která sem před dvaceti lety přesídlila z Prahy. Od té doby je tento kousek beskydského ráje rok od roku hezčí.

Důvodem k výměně metropole za valašský venkov byla nejen podmanivá scenérie okolní krajiny a hledání inspirace pro vlastní tvorbu, ale především touha zachovat zde výtvarnou tradici malířů spjatých s tvorbou a životem na Valašsku.

Otevřením umělecké galerie nazvané Valašský ateliér u Hofmanů si paní Marcela svůj sen vyplnila.

Umění se tu neschovává jen mezi výstavními zdmi. Vstupuje také pod azur oblohy, do pečlivě udržované zahrady jen kousíček od oblak, kde si originální dílka – Marcelina, ale i od dalších autorů – dávají rande se stromy, keři a trvalkami zvyklými na život v horských výšinách.

Před zakrslými borovicemi, co se jim říká kleč, vzniklo intimní zákoutí pro milence z pálené hlíny, kteří si užívají fantastickou vyhlídku na stěžně sošných smrků i vzdálené hřbety Javorníků připomínající rozbouřené moře. Vtipné velryby, vynořující se nad pěnišníky, které jsou i v zimě napumpované chlorofylem, dojem z blízkosti vody umocňují.

Krom kyselomilných pěnišníků obstarávají celoročně zelenou barvu ještě bobkovišně a barvínky s jalovci. Ty spolu s haldami kamení brání sesuvům půdy ze svažitých záhonů, navazujících na terasy před domem a galerií. Mezi jejich dlouhými, těsně k zemi přimknutými výhony se zabydlela soví rodinka i jiní ptáčci zrození z hlíny a fantazie.

Dekorativní keramiku tu a tam střídají křehké a pomíjivé plastiky z ledu, jež dokazují, že i mráz oplývá uměleckým nadáním.

Velkorysé zahradě usazené ve stráni, kde slunce lelkuje od rána až do večera, klade meze oplocení z nahrubo opracovaných dřevěných fošen s měkce stříbřitou patinou. V rovných linkách ho kopírují živé ploty ze stříhaných jehličin a buků. Jsou to skrčkové v porovnání s brachy, kterým v růstu nebránilo ostří nůžek ani pil.

Nejen buky se smrky, ale i břízy, jedle a modříny shlížejí na zahradu z výšky nejméně patnácti metrů. Spolu s mladými kleny a lípou zastřešují zahradu i obytné stavení s mohutnou kamennou podezdívkou a dřevěným obložením v tradičním stylu valašských roubených usedlostí.

Celá scénka, když se na ni podíváte od silnice pod strání, připomíná útulné, mechem vystlané hnízdo s dřevěným vejcem uprostřed.

Obří stromy, které jako by sem nakráčely rovnou ze sousedního lesa, rozlehlá suťoviště a řeky z kamení, zakusující se do svahu se stejnou dravostí, jako by je opravdu hnala divoká voda, i zídky zarostlé mechem vtiskují místu rázovitost zdejší krajiny.

„Chtěla jsem tu zachovat ducha tradiční valašské zahrady, což je vlastně takový kultivovaný kousek valašské divočiny,“ směje se paní Marcela, která se svědomitě stará o to, aby do porostu vřesu, brusnic a borůvčí nepronikl úporný plevel.

Jinde se spoléhá na přírodu. Ta rozhodla o podobě strmého svahu po levé straně domu, jelikož nechala naživu pouze nejhouževnatější jedince v čele s jalovci, klečí a červeně plodícími skalníky, které se hadovitě proplétají mezi zelenými kužely smrků s odrůdovým jménem Conica a okolo kotníků divoženky vytesané ze dřeva.

Rostliny. Umění. Obojí se v zahradě prolíná a tvoří nerozlučnou dvojku. V tom je její ryzí půvab.