Smrk Conica okouzluje tvarem celý rok

Jedna z nejfešnějších stálezelených dřevin pochází z kanadské Alberty. Začátkem dvacátého století ji tam náhodně objevila dvojice botaniků, kteří si krátili čekání na vlak vycházkou k tamějšímu jezeru. Není to tedy žádný experiment ani výsledek ze zkumavky.

Stromek vznikl přirozenou mutací ze semínka smrku sivého (Picea glauca), pod kterým byl nalezen. Díky snadnému množení řízkováním (od června do srpna) rychle pronikl do srdcí zahrádkářů ze všech koutů světa, kteří se nemohou nabažit jeho kuželovité siluety.

Koruna je zavětvená těsně k zemi. Etážově uspořádané větve se směrem vzhůru zkracují a vytvářejí tak ikonický kuželovitý tvar s ostře řezanou či lehce zaoblenou špicí, jenž dal odrůdě jméno Conica.

Jehličí je ostře špičaté, ale nepíchá tolik jako u původního druhu. Ani vůně pižma u něj po rozemnutí není tak pronikavá.

Jehličky, asi centimetr dlouhé, mají po narození hráškově zelený odstín, proto na jaře, když vykouknou nad starším, tmavším obrostem, působí stromek nejveseleji z celého roku. Obalený je jimi od hlavy až k patě jako hustou polevou, takže odlupčivá šedavá borka větví i kmene zůstává po celý život v utajení a bez kontaktu se sluncem.

Zpovzdálí se jehličnan podobá hromadě mechových bochánků. Pohled na něj je opravdu jedinečný, ať už na zahradě stojí osaměle, hromadně, nebo v úhledné smíšené sestavě. Společnost ostatních dřevin má rád, nesmějí mu však zaclánět v růstu.

Zvlášť pěkně vypadá v kontrastu se zakrslými borovicemi, s jalovci tužkovité figury i plazivé povahy, také s vrbami a svídami, jejichž výhony svítí žlutě, červeně a oranžově.

Nahuštěné jehličí vytváří perfektní kulisu pro rudé plody skalníků (Cotoneaster), květy vilínů (Hamamelis), růží, šácholanů (Magnolia), azalek, tavolníků (Spiraea) i jiných keřů a také květin všeho druhu včetně jednoletých krásenek (Cosmos), dvouletých pomněnek či vytrvalých montrbrécií (Crocosmia) s makově červenými květy.

Ač původní rodičovský druh - smrk sivý - vysílá zašpičatělý vrcholek koruny do výšky až 30 m, Conica takové ambice nezdědila, proto se o ní často mluví jako o trpasličím smrku.

Žádný prcek typu čarověníku nebo populárních zákrsků smrku ztepilého (Picea abies) to ale není, poněvadž své vrcholové jehličky vystavuje vstříc slunci až ve 3 metrech nad zemí.

Třebaže k tomu v mládí přímo svádí, do skalky ho raději nepouštíme, pokud v ní nebude mít k dispozici plácek aspoň 2,5 m široký. Výjimkou nejsou ani jedinci o půl metru širší.

Výběr místa, kde stráví zbytek svého života, si vůbec dobře rozmyslíme, na přesazování je Conica háklivá. Pokud bychom jí měli něco vytknout, pak to, že se loudá. Uplyne třicet až čtyřicet let, než dosáhne dospěláckých proporcí.

Tvarem však okouzluje už od útlého věku a ve všech ročních dobách. A že netvoří šišky? To nikomu nevadí. K rozmnožování ani ke kráse je nepotřebuje.

Asijský symbol trpělivosti a dlouhověkosti není nadšený z celodenního stínu ani z vytrvalého úpalu. Úplně nejraději má polostín. Statečně odolává náporům větru, nebojí se mrazu, jen těžké chuchvalce sněhu ho mohou pocuchat, pokud je z postranních větví nesetřeseme koštětem.

Rostliny v nádobách se prodávají celý rok. Sázíme je od jara do podzimu vždy ve stejné výšce, v jaké rostly v kontejneru, do hlinitopísčité půdy, která dobře odvádí přebytečnou vodu, ale nevysychá. Mladé sazenice za sucha vyžadují dodatečnou zálivku.

Nedostatek vláhy u kořenů i ve vzduchu ohrožuje zdraví stromku, a když se do něj kvůli tomu pustí ještě svilušky, může dokonce uhynout. O vlhčí vzduch se postará zahradní jezírko, mokřad či skupinka listnáčů, které při procesu zvaném transpirace odpařují z listů vodní páru.

Krom sucha je kultivar Conica citlivý na znečištěné ovzduší. A proč bychom ho neměli vysazovat do neoplocené předzahrádky sousedící se silnicí? Protože ho poškozuje psí moč i posypová sůl. Komu by chyběla práce s nůžkami, může stromek s přirozeně se tvořícími vybouleninami vystříhat dohladka nebo mu třeba ořezat spodní větve a odhalit kmínek.

Pravidelným zaštipováním středového výhonu ho lze udržet v požadované výšce.