Modříny jsou vysoké, opadavé a dlouhověké horské či podhorské stromy. Vynikají krásnou korunou, značnou odolností vůči nízkým teplotám a silným větrům. Dobře snášejí i znečištěné ovzduší. Původní botanické druhy se uplatní zejména jako solitérní a alejové stromy ve volné krajině, v parcích a prostornějších zahradách. Pro pěstování v menších zahradách i na balkonech byl vyšlechtěn dostatečný sortiment velmi pěkných zahradních kultivarů.

Modřín opadavý (Larix decidua) je všeobecně známý jehličnan. Již méně se ale ví, že je na většině našeho území včetně většiny území Evropy nepůvodní dřevinou. Jeho původní domovinou jsou jen Alpy, Karpaty, východní část Hrubého Jeseníku a přilehlé pahorkatiny na polské straně. Modřín opadavý je až 50 metrů vysoký strom s přímým kmenem. V mládí má štíhlou kuželovitou korunu, s postupem času získává jeho silueta trochu nepravidelný tvar.

Larix gmelinii ‘Arethusa Bog’

Larix gmelinii ‘Arethusa Bog’

FOTO: L. Hauser

Zajímavé jsou jeho opadavé jehlice, které vyrůstají v charakteristických svazečcích. Modřín opadavý kvete v dubnu nebo květnu, ještě před nasazením jehlic, jeho květy jsou jako u všech jehličnanů jednopohlavné. Žlutě zbarvené samčí šištice jsou převislé a nenápadné, samičí šištice jsou asi dvakrát větší a krásně karmínově červené. Z nich se vyvíjejí drobnější šišky, které po dozrání zůstávají na stromě, kde vydrží i čtyři roky. Semena vypadávají postupně a špatně klíčí. Pěstování modřínů usnadňuje dobře utvářený kořenový systém. Modříny jsou velmi pevně ukotveny v zemi, na rozdíl od smrků se nevyvracejí.

Z dalších modřínů je pro zahradnické využití zajímavý modřín japonský (Larix kaempferi). Pochází z hor japonského ostrova Honšú. Dorůstá nižší výšky než modřín opadavý, 20 – 30 metrů. Má rozložitější korunu, mírně širší jehlice jsou namodralé, na rubu s bělavými pruhy. Nápadné jsou mladé červenohnědé větvičky, starší borka je také načervenalá jako u modřínu opadavého. Tento druh se v Evropě pěstuje od roku 1861. Je podobně odolný jako náš modřín, jen vyžaduje o něco více půdní i vzdušné vláhy.

Lépe snáší znečištěné ovzduší, nemá ale rád sucho. Křížencem obou předcházejících druhů je modřín euroasijský (Larix x eurolepis). Vznikl přirozeně ve společně pěstovaných kulturách obou druhů, v současné době se nové kultivary častěji získávají cíleným šlechtěním. Má lepší vlastnosti než rodiče – v mládí rychleji roste, lépe odolává chorobám a lépe se také adaptuje na nové prostředí. Vnějšími znaky více připomíná modřín japonský.

Na zahrádkách se ještě pěstují kultivary modřínu dahurského (Larix gmelinii) pocházejícího ze Sibiře a Dálného východu. Je velmi otužilý, vybarvené podzimní jehlice shazuje velmi pozdě. Z amerických zástupců je nejčastěji k vidění pomalu rostoucí modřín americký (Larix laricina). Pochází z Kanady a severovýchodu USA. Má úzké namodralé jehlice a malé šišky, je stejně otužilý jako předcházející druh, ale je trochu náročnější na vláhu.

Larix laricina ‘Deborah Waxmann’

Larix laricina ‘Deborah Waxmann’

FOTO: L. Hauser

Uplatnění a pěstování

Původní druhy potřebují více místa, nejlépe rostou na slunném stanovišti. Jsou ozdobné zejména světlým jehličím na jaře a žlutým přebarvením na podzim. Je dobré vysadit je před skupinu tmavých jehličnanů nebo listnáčů, které jejich sezonně se měnící barevnost jehlic pěkně zdůrazní. Drobnější a převislé kultivary se uplatní na skalkách, ve skupinách s jinými menšími jehličnany a mohou se pěstovat v nádobách, modříny se hodí i na tvarované živé ploty. Je třeba ale myslet na to, že mají střední nároky na vláhu, na suchých místech bez průběžné zálivky strádají.

Vyhovují jim čerstvé, hluboké půdy, vůbec nejsou vhodné na vysychavé půdy – tam se lépe uplatní spíše odolné borovice. Protože modříny koření dost hluboko, jsou na hnojení poměrně nenáročné, protože si potřebné živiny obstarají z hlubších vrstev půdy. Velmi dobře snášejí výkyvy teplot a vysloveně potřebují intenzivnější pohyb vzduchu.