Více nežli třetina pozemku Vladimíra Hříbala patří vodním plochám. Některá jezírka jsou velkoplošná – to největší měří zhruba 150 m2, jiná mají podobu miniaturních ok, napůl skrytých v rákosu.

„Mít vodu na pozemku je moc příjemné,“ vysvětluje majitel. „Na zahradě se vám i v tom největším horku krásně dýchá. Jezírka totiž dokážou snížit teplotu vzduchu až o 5 ºC!“ Ptáme se na zdroj vody pro početné vodní plochy a dozvídáme se, že do jezírek stéká veškerá voda ze střechy domu, kde majitel bydlí, ale především je napájí studně a povrchová voda. Voda na zahradě zvolna cirkuluje a přetéká z jednoho jezírka do druhého.

Jezírka tu nezdobí žádné vodotrysky ani plastiky – s výjimkou jedné malé rusalky

Jezírka tu nezdobí žádné vodotrysky ani plastiky – s výjimkou jedné malé rusalky.

FOTO: Z. Roller

Lekníny místo švestek

Kolem jezírek a vody prý majitel brousil už jako kluk. Tehdy to ovšem byly jen malé kachní rybníčky na zahradě rodičů, kterou si pronajali u svého domu ve Lhotě u Kamenných Žehrovic.

„Naše rodina tu žije a hospodaří už od roku 1923,“ vzpomíná majitel. „Rodiče tu nejprve pěstovali zeleninu a měli chov kachen a drůbeže. Po válce na pozemku zasadili šedesát švestek. V sedmdesátých letech švestky onemocněly šarkou, a to rozhodlo o změně koncepce zahrady. Švestky totiž začaly hynout v době, kdy jsem začal stavět svoje první jezírko,“ vzpomíná majitel. „Koupil jsem si do něj leknín, pak další dva. Jenže ony přirůstaly a zvětšovaly svoji plochu. Tak jsem přidělal další jezírko.“ A situace se stále opakovala.

Nad jezírkem se rozzářil pustoryl

Nad jezírkem se rozzářil pustoryl.

FOTO: Z. Roller

K vodě patří stín

Nakonec plocha jezírek dosáhla úctyhodné velikosti 200 m2 a pozemek rozčlenily metry nepravidelně tvarovaných betonových hrází a nádrží ve tvaru cípatých fazolí, ledvinek a bazénů. O jejich přirozené začlenění do terénu se postaraly vlhkomilné a bahenní rostliny, ale i okrasné keře a vzrostlé stromy, z nichž mnohé čítají až čtyřicet let věku.

Dominantní pozici má na zahradě rozložitý buk, ale prosazují se tu i smrky ztepilé či pichlavé, borovice lesní, metasekvoje, břízy nebo široce rozvětvená smuteční vrba. Nižší patro tvoří pustoryly, vajgélie, tisy, magnólie a rododendrony. Ve stínu dřevin bují velká sbírka host, jarmanky a udatny. Barvy zahradě dávají hajničky a později upolíny, lilie, zvonky a oranžové jestřábníky.

Posezení u jezírka s vodní nymfou je vysloveně spartánské – tady se zkrátka nikdy moc dlouho neodpočívá

Posezení u jezírka s vodní nymfou je vysloveně spartánské – tady se zkrátka nikdy moc dlouho neodpočívá.

FOTO: Z. Roller

Posezení u vodní nymfy

Z milovníka vodního živlu se pan Hříbal časem vypracoval na specialistu v zakládání fóliových jezírek a sběratele venkovních leknínů. V letním období se proto na jeho zahradu trousí četné návštěvy, které tu nasávají atmosféru, hledají inspiraci a obdivují vodní i bažinné scenérie. Někteří přijíždějí poradit se s majitelem o tom, jak založit u jezírka efektivní a esteticky příjemnou samočisticí zónu. Všichni však obdivují kvetoucí leknínovou galerii. Ostatně lekníny, malé, velké i trpasličí, bílé, růžové, červené, oranžové či žluté si tu mohou vybrat a zakoupit přesně na míru svého jezírka.

Majitel je téměř stále k zastižení – na pozemku je totiž stále hodně práce na úpravách hrází či na výsadbě. My jsme ho však zastihli ve chvíli odpočinku u jeho největšího a nejromantičtějšího jezírka, jehož hladinu zdobí socha vodní nymfy. Zajímala nás historie a proměny zahrady a také velikost sbírky leknínů a vodních rostlin.

„V osmdesátých letech betonové hráze a stěny z cihel mých nejstarších rybníčků začaly postupně praskat. Musel jsem se rychle poohlédnout po jiné technologii stavění. Vyrazil jsem do Německa a do Anglie, začal jezdit na zahradní sympózia. Tehdy jsem se naučil dělat jezírka za pomoci fólie. A tak přišla doba, kdy mi skončila dřina. To, co jsem dříve betonoval pět let, jsem s fólií dokázal během roku. Zanedlouho jsem vybudoval celou kaskádu přepadových jezírek.

Samozřejmě, že úměrně tomu mi přibývaly i lekníny. Sbírka se mi postupně rozrostla až na sto sedmdesát odrůd venkovních leknínů a přes sedmdesát druhů mokřadních a vlhkomilných rostlin. Nyní se ji ale snažím zpřehlednit a nechávám si jen ty nejpůsobivější rostliny. Jen občas si přivezu ze světa něco nového,“ usmívá se majitel.

Kamennému zahradnímu domku to sluší bez omítky

Kamennému zahradnímu domku to sluší bez omítky.

FOTO: Z. Roller

Co svědčí čisté vodě

Podle Vladimíra Hříbala je to především tzv. bloudivý stín, který voda potřebuje minimálně po dobu šesti hodin denně. „A taky žáby, které vodu i lekníny ošetřují. U mne se jich každoročně rodí tisíce. Už od začátku března se těším na krásné ropuší trylky i na to, až mi pulci vyčistí fólie.“

Nejdůležitější je však naučit se udržet v jezírku biologickou rovnováhu. „Dnes se kolem jezírek a vodních zahrad točí velké peníze a pohybuje spousta firem, které se snaží lidem prodat různé filtrační systémy a UV zářiče. Žádný systém však nedokáže z vody odstranit organické látky, které jsou v ní rozpuštěné, a změnit je na anorganické. To dokážou jedině řasy. Vytahají z vody živiny, z nichž si postaví tělo. Když zvláknovatí, stačí je vytáhnout a voda je čistá.“

To je však jen jedna z celého spektra možností, jak pomoci biologické rovnováze vody. „Pokud chcete čistou vodu, musíte do jezírka zasadit bažinné a mělkovodní rostliny. Ty snášejí hloubku vody od nuly do třiceti centimetrů. Vodu samozřejmě čistí nejen bahenní rostliny, které snášejí velké mokro, ale i ty vlhkomilné, takové, co dříve rostly na mokrých loukách, pod nimiž byla hladina spodní vody asi čtyřicet až padesát centimetrů. Když dokážete využít schopností rostlin, máte o čištění postaráno.“

Nejvíce se osvědčuje robustní orobinec, rákos, sítiny, zblochan vodní, skřípinec jezerní, chrastice rákosovitá či žlutě a modře kvetoucí kosatce.

Dokonale zapojená zeleň je výsledkem mnoha let práce a kombinování vhodných druhů

Dokonale zapojená zeleň je výsledkem mnoha let práce a kombinování vhodných druhů.

FOTO: Z. Roller

Rybky? Ano, ale…

Přiměřené množství ryb napomáhá vytvoření biologické rovnováhy, zkrášluje pobyt u jezírka a zaslouží se i o vyhubení larev komárů. Ideální jsou podle pana Hříbala barevní karasové, kteří jsou nejen krásní, ale také „ošetřují“ zespodu leknínové listy, a také jeseni a perlíni. „Naopak koi kapři a amur do okrasných jezírek s lekníny nepatří. „Jakmile vyrostou, všechny rostliny rozcupují.“

Pár slov o leknínech

Lekníny pro jezírka se dělí na venkovní, které přežijí zimu pod ledem, a na tropické, vyžadující pro zdárné kvetení teplotu alespoň 25 °C. Přezimují pouze mimo venkovní jezírko. Pro dobré kvetení potřebuje leknín alespoň 4 až 6 hodin slunečního svitu denně. Tvar květů bývá šálkovitý, miskovitý či hvězdicovitý. Velikost je od několika centimetrů u trpasličích leknínů až po 33 centimetrů u odrůdy Charles de Meurville. Nejsilněji voní růžovobílé kultivary, méně lekníny červené a ostatních barev.