Když může být ještě hůř

„Jezdili jsme sem teď každý víkend a přiváželi věci – co nám kdo dal,“ Hanka zavzpomínala na rok 1990. „Jednou jsme potřebovali zajet do německého Pasova, abychom reklamovali vrtačku. V plánu bylo samozřejmě jet odtamtud rovnou na chalupu, takže jsme měli jako vždy auto plné až po střechu. Když jsme se vraceli, spokojení, že reklamace dopadla dobře, na hranici nás zastavili celníci a donutili nás všechny ty staré krámy vyložit – hrnce, povlečení, šatstvo, konev, hadry... Špatnou němčinou jsem se pokoušela vysvětlit, že jedeme na chalupu. To byla ostuda!“ vypravuje jednu z humornějších situací naše hostitelka.

Později však manželům Jirsovým už moc veselo nebylo. „Zjistili jsme, že vlastníme jen část zahrady, druhou polovinu jsme museli odkoupit od dalšího majitele. Peníze chtěl hned, a protože ceny všeho, tedy i nemovitostí, za poslední dva roky prudce stouply, padly na to všechny naše úspory a ještě jsme si museli půjčit. Nestouply však jen ceny stavebních pozemků a materiálů, ale i cena práce.

Na zídky sbíral Míla materiál po polích. Každý kámen mu prošel několikrát rukama, než byl definitivně usazen.

Na zídky sbíral Míla materiál po polích. Každý kámen mu prošel několikrát rukama, než byl definitivně usazen.

FOTO: Karolína Némethová

Zedník již nestál padesát korun na hodinu, ale minimálně dvakrát tolik. My jsme neměli na zedníka a viděli jsme, že sami nemáme sílu dát to dohromady, protože Míla je tak pečlivý, že jedno okno natírá rok, než je podle jeho představ,“ prožívá chalupářka ještě teď tehdejší zoufalou situaci a pokračuje ve výčtu vršících se nepříjemností. „Stará škodověnka nám dosluhovala a do toho jsem v rámci reorganizace v podniku přišla o místo. Vůbec jsme nevěděli, co budeme dělat, protože jsme při koupi chalupy slíbili, že ji neprodáme a že zůstane v rodině.“ Tady byla každá rada drahá. Kdo ví, jak by si tehdy Jirsovi poradili, kdyby se nestal doslova zázrak.

Nečekaný obrat

V tom nejhorším období, kdy nevěděli kudy kam, jim spadlo do klína dědictví. V rámci restitucí jim byl navrácen majetek po Mílově mamince, o němž neměli tušení. Po jeho prodeji si nejdříve koupili novější auto, zaplatili dluhy a zbytek investovali do chalupy. Najali architekta, chalupu vyklidili, na zahradě si postavili obrovský kempingový stan, kam dali postele a ledničku, a klíče od chalupy předali stavební firmě Sixl.

„Po týdnu z chalupy zbyly jen tři obvodové zdi, mezi nimiž stál bagr. Už za pět měsíců jsme slavili kolaudaci,“ spočítal Míla a dodal: „A věřte, že bylo co slavit. Výsledek předčil naše očekávání.“

Chalupa je dnes zděná, izolovaná, zvenku s tepelně izolačními omítkami, střechu pokrývají betonové tašky Bramac. Do domu byla přivedena voda, odpady jsou svedeny do žumpy. Dům se vytápí kotlem na dřevoplyn, z něhož je rozvedeno ústřední topení – v patře jsou radiátory a v přízemí teplovodní podlahové topení. Alternativně je možné topit i elektrickým kotlem, což se využívá jen na přitápění a temperování chalupy v zimě. Teplou vodu na mytí ohřívá elektrický bojler. Dispozice uvnitř domu doznala změn. Vlevo od vstupních dveří zůstal obývací pokoj, kterému dnes vévodí krb, za ním je kotelna se vstupem do sklípku. Část napravo, bývalý chlév, byla v půdorysu rozšířena o přístavbu z padesátých let, která sloužila jako dřevník. Mohla tak vzniknout pohodlně velká kuchyně s jídelním koutem a spíží. V místě bývalé kuchyně je záchod a koupelna se sprchovým koutem, vedle pak pokoj pro hosty. Tam, kde bývala černá kuchyň, jsou dnes schody do podkroví.

Pod střechou je velká společenská místnost s kulečníkem, ložnice majitelů, pokoj pro vnoučata, malá kuchyňka, šatna a ještě velká koupelna se sprchovým koutem, s vanou, dvěma umyvadly a s WC.

Během stavebních úprav bylo opraveno i zápraží z placáků, navezených z okolí, a tam, kde bývala stodola, vznikla garáž s dílnou. Znovu postavená kůlna uzavírá soukromý prostor dvorku. Kromě zahradních potřeb, nářadí a stavebního materiálu stojí v kůlně i stará kuchyňská linka s funkčním dřezem, v němž se dá umýt vypěstovaná zelenina.

Ve výčtu prací musíme zmínit i to, že Jirsovi nechali zakopat do země elektrické vedení, které vedlo přes jejich pozemek i pozemky obou sousedů, a kolem zahrady byl postaven nový dřevěný plot. Po dokončení stavebních úprav ještě před plánovanou kolaudací si Jirsovi vzali týden dovolenou. „Během ní jsme chalupu téměř kompletně zařídili. Konečně byla v pořádku a my se mohli pustit do zahrady a likvidace zbytků stavebního dřeva.“

Pro tři vnoučata není jahod nikdy dost...

Pro tři vnoučata není jahod nikdy dost.

FOTO: Karolína Némethová

Zahrada podle pravítka

Možná to vypadá, že chalupáři nemuseli hnout prstem. Ale tak to není. Míla sám spočítal a navrhnul krb, který postavil s pomocí zedníka. Funguje bezchybně. Leccos bylo potřeba dodělat, natřít a hlavně je čekala zdevastovaná zahrada.

Za potokem byl travnatý svah. Chalupář jej sám odkopal a nahradil kamennými zídkami, na které musel přivážet desítky koleček kamenů z okolí. Každý placák měl třikrát čtyřikrát v ruce, než jej usadil na pravé místo. Původně měl v plánu vybudovat tady ohniště a u něj posezení. Vzhledem k tomu, že stejně všichni raději sedí u krbu, z toho ale sešlo.

Hanka se zatím naučila poznávat a pěstovat kytičky a zeleninu, které dnes má – jak sama říká – někdy upečované až k smrti. „Jsem ve znamení vah, miluju harmonii, a tak se snažím mít takovou i zahradu. Nesnesu, když v záhonu něco vyroste mimo řadu...“ Ostatně i na obrázcích je vidět, že kolem chalupy oba strávili a neustále tráví spoustu času.

Při naší loňské návštěvě jsme zahradu zastihli ve výborné kondici. Pažit jedna radost, s ozdobou několika květinových ostrůvků

Při naší loňské návštěvě jsme zahradu zastihli ve výborné kondici. Pažit jedna radost, s ozdobou několika květinových ostrůvků.

FOTO: Karolína Némethová

Jen kdyby nebylo té vody...

Nyní by se dal příběh uzavřít. Kdyby tu ještě nebyl ten krásný potok. Už se chalupáře něco nazlobil! Třikrát přišla jeho korytem velká voda, která zahradu během chvilky spláchla. A mohlo se začít znovu.

„Poslední povodeň byla nejhorší,“ ukazují Hanka s Mílou fotky z července roku 2006. „Měli jsme tu na návštěvě přátele ze Švýcarska a bylo strašné sucho. Půl hodiny poté, co odjeli, se zatáhlo a začalo silně pršet. Během další hodiny napadlo sedmdesát milimetrů srážek, nahoře se ucpal potok a přišla pětisetletá voda. Stačili jsme pouze odnést lávky z potoka. A pak už jsme jen stáli u oken a dívali se, jak odplouvají naše saláty, jak mizí květinové záhony i konifery, jak přílivová vlna rozlámala pracně vybudovaný plot a jak proud vody zalil až po podlahu naše nové, dosud nesplacené auto. Všechno jsme fotili a s napětím čekali, zda se voda dostane až do domu. Další proud tekl za chalupou po příjezdové cestě. Zůstali jsme tu jako ztroskotanci na ostrově.

Hanka s Mílou neztrácejí dobrou náladu

Hanka s Mílou neztrácejí dobrou náladu.

FOTO: Karolína Némethová

Když přestalo pršet, asi za pár hodin voda zmizela – zůstala jen spoušť. Padla na nás beznaděj,“ líčí Hanka. „Všechno hnilo a páchlo. Auto bylo na odpis. Ještěže za pár dní přijela jedna z našich dcer se svým mužem. Helča i Vláďa nám úžasně pomohli.“

Míla se k manželce ve vyprávění přidává: „Museli jsme začít zahradu budovat skoro celou znovu. Dva roky jsem odvážel naplavené kameny a opravoval stržené břehy potoka. Bylo to tři sta koleček. Zničený plot jsem stavěl ještě déle. Od pojišťovny jsme tehdy dostali dvacet tisíc.“

Oba se ale shodují, že si vlastně nemají na co stěžovat. Dům zůstal netknutý a oni živí a zdraví. „Máme v plánu dožít se nejméně devadesáti pěti let a všechny naše plány na další zvelebení zahrady do té doby snad ani nemůžeme stihnout.“