Jižně od Kladna, v chatové osadě Poteplí, která je součástí rozsáhlé rekreační oblasti v zákrutu potoka Kačáku, si tohle soužití se třemi vodníky užívají Hana a Jaroslav Davídkovi. Pravda, před dvanácti lety, když pozemek se dvěma stavbami – chatou a zahradním altánem – kupovali od známých, tu žádný z těch zelených mužíčků ještě nebyl. Namnožili se později, když práce kolem chaty ubylo a Jaroslav se ve volných chvílích zakousl řezbářskými dláty do lipových špalků. Vždyť zpočátku by se tady ani žádný z vodníků nevyjímal tak pěkně jako dnes.

Po poslední loňské jarní povodni, která tady čas od času zazlobí, přišly mrazy a podezdívka chaty a fasáda na altánu (vlevo) popraskaly a opadaly. Obě stavby proto v létě dostaly novou fasádu v jemném meruňkovém odstínu

Po poslední loňské jarní povodni, která tady čas od času zazlobí, přišly mrazy a podezdívka chaty a fasáda na altánu (vlevo) popraskaly a opadaly. Obě stavby proto v létě dostaly novou fasádu v jemném meruňkovém odstínu.

FOTO: Alexander Janovský

Začalo se přestavbou altánu

„Chatu jsme koupili sice za slušný peníz, ale v dezolátním stavu. Ani zahrada nevyhovovala. Stejně jako chata byla hodně zanedbaná. Předchozí majitelka si libovala ve skalkách, ale v posledních letech o ně nepečovala, a my při jejich rušení jen donekonečna vytahovali ze země další a další kameny,“ uvádí nás do příběhu Hana.

Pozemek o velikosti 750 metrů čtverečních je situovaný na klidném místě pod lesem na břehu potoka. Davídkovi začali přestavbou menší z obou staveb – zahradního altánu. Navzdory svému romantickému názvu sloužil jako sklad harampádí. Bohužel, porovnat tehdejší stav se současným nemůžeme, neboť chataři si svoje začátky zdokumentovali pouze kamerou. Jistě si však dovedete představit zpustlý zaplevelený pozemek s chátrající dřevěnou chatou, altánem, který na tom byl podobně, a se dvěma novopečenými chataři, odhodlanými všechno změnit.

Z altánu zůstal zachován pouze skelet. Na něj přišly z obou stran nové vrstvy: zvenku polystyren s heraklitem a pak vrstva omítky. Stěny zevnitř dostaly obklad ze smrkových palubek. Když stála hrubá stavba, došlo na výměnu oken, dveří a přístavbu kuchyňky a koupelny se záchodem. Rekonstrukci chataři završili výměnou střešní krytiny – starý eternit vyměnili za bonský šindel Onduline.

„Přestavba altánu trvala dva roky. Bydleli jsme v původní chatě a bylo to šílené. Protože sem nebyla přivedena voda, myli jsme se jen v lavoru a každou neděli se moc těšili domů,“ zavzpomínala Hana. „Z altánu se zatím stala malá chatička s krásným útulným bydlením. Máme v ní kuchyňku, jednu obytnou místnost a pod střechou spaní.“

Mít hotovou koupelnu a tekoucí vodu byla jistě velká úleva. „Předchozí majitelé měli užitkovou vodu z pumpy a pitnou si vozili. My jsme nechali vyvrtat studnu a současně udělat žumpu. Dnes vodu ze studny čerpadlem rozvádíme do obou objektů. I s technologií nás to vyšlo na třicet tisíc.“

Pod střechou zůstalo dost místa i na malé posezení

Pod střechou zůstalo dost místa i na malé posezení.

FOTO: Alexander Janovský

Spoléhali sami na sebe

Hned další rok se chataři pustili do přestavby velké chaty. Tady je nutné zpřesnění. Pustili = všechno dělali sami. „Až na střechu!“ hlásí Jaroslav. „Na pokrývání jsme si přece jen pozvali řemeslníky. Jen co odešli, musel jsem to po nich předělat. A ještě na hrubou stavbu tu byl šikovný zedník,“ připouští. Na další fachmany, nebo dokonce na architekta, prostě nebyly peníze.

Hana přikyvuje: „Rekonstrukce je výsledkem našich nápadů a naší práce. Jsem profesí přípravář stavební výroby a jsem zvyklá všechno zařídit, sehnat, koupit, přivézt. Všechno hned, jsem velmi netrpělivá,“ dodává. „Můj muž je zase velmi šikovný. Moc často ho nechválím, dnes udělám výjimku,“ usměje se. „Doma má velkou dílnu a v ní vyrobí všechno od dřeva. To ostatně uvidíte uvnitř, všechno zařízení dělal sám. Dnes, po těch deseti letech, bychom mohli být spokojeni. Přesto si myslím, že jsme dispozici chaty měli řešit trochu jinak. Zkrátka měli jsme ji celou srovnat se zemí a začít znovu!“

Interiér s obkladem ze smrkových palubek Davídkovi zařídili docela jednoduše.

Interiér s obkladem ze smrkových palubek Davídkovi zařídili docela jednoduše.

FOTO: Alexander Janovský

Podobně jako u altánu i u chaty Davídkovi nechali stát obvodové zdi, a to ještě pouze tři. Zbytek zbourali. Oproti původnímu půdorysu přidali pár metrů obytné plochy směrem k cestě, rozšířili verandu a vstup situovali směrem do zahrady. Původně byl z boku, v místě dnešní technické místnosti.

V přízemí, které je mírně zvýšené kvůli případné velké vodě, vznikla prostorná veranda s posezením pro hosty a soukromá zóna s kuchyní, jídelním koutem a obývací částí. Také tu je záchod a koupelna.

V patře jsou dvě místnosti – pracovna a ložnice a dva balkony. Jeden malý útulný s křesílky a s výhledem k jihu, druhý přistavěli nad technickou místností. Je trochu vystrčený a malinko zalomený a vznikl jen proto, že Davídkovi chtěli dát domu zvenku zajímavou tvář.

Zmiňovaná technická místnost pod větším balkonem má samostatný vchod a ukrývá důležité zázemí pro provoz domu. Je v ní vodárna, bojler, dílna a sklad.

Chata se vytápí krbovými kamny s výměníkem. Topí se v nich dřevem, které si Jaroslav sám zpracovává. Protože chata je zateplená, je možné v ní pobývat i v zimě. Mezi holými stromy je ale poněkud smutno.

Z balkonu u ložnicemají chataři velkou část zahrady jako na dlani

Z balkonu u ložnice mají chataři velkou část zahrady jako na dlani.

FOTO: Alexander Janovský

Bazén zadarmo? Nikdy!

Zato na jaře a v létě! Když se všechno zazelená a do osady se vrátí život, začne ráj na zemi. Ticho, klid, jen bublající potok pod zahradou, kterým se občas proběhnou oba Davídkovic psi – tibetské dogy Bubajda a Bublina. Na břehu ševelí olše, Hana s Jaroslavem grilují nějakou mňamku a na fádně zelený pažit kolem obou chat krtek navzdory stále vrčícímu plašiči pilně sází veselé hromádky kypré půdy. Idyla. Až jednoho krásného dne zazvonil mobil a pan Klika, majitel firmy, kde Hana pracuje, řekl: „Zajeďte na Horní Bezděkov nacenit likvidaci bazénu.“

Na místě Hana zjistila, že se jedná o známého. „Dohodli jsme se, že si ten bazén můžu zadarmo odvézt. Bude však nutné, aby s Jaroslavem vše demontovali a upravili.“ Marně Jaroslav protestoval, že žádný bazén zásadně nechce. Hana se už rozhodla. Protože bazén byl příliš velký a na zahradu u chaty by se nevešel, museli od sousedky přikoupit kus pozemku a nechat v něm vybagrovat obrovskou díru. Když nastal moment vyzvednutí bazénu jeřábem ze země, ukázalo se, že bazén je dobře zabetonovaný a že vyndat nepůjde. Bylo nutné rozřezat jej na kousky a vyhodit.

„Takže jsme nakonec koupili nový. K tomu protiproud a tepelné čerpadlo. Protože tu bývají záplavy, dali jsme ho trochu výš – vanu jsme pěkně vyzdili, a vybudovali technické zázemí v samostatném domečku. Je dobře udělaný,“ pochvaluje si Hana.

Jaroslav poznamená: „Vyšel nás asi na tři sta dvacet tisíc. Až se mně příště někdo zeptá, nechceš bazén zadarmo, vezmu násadu od lopaty a poženu ho až ku Praze!“ Už smířený dodává: „Olše hodně opadávají, proto jsme museli bazén zastřešit. A právě zastřešení máme zadarmo. Díky tomu se můžeme koupat už od dubna a tepelné čerpadlo na ohřev vody je vlastně zbytečné. Teď jsem za ten bazén vlastně rád. A navíc – ze známého, od něhož měl být bazén, se stal kamarád, který k nám rád chodí opékat buřty.“

Polštářky naznačují, kdo tady na nich nejčastěji polehává...

Polštářky naznačují, kdo tady na nich nejčastěji polehává...

FOTO: Alexander Janovský

Od kukaček k vodníkům

„Když jsme chatu kupovali, věděli jsme, že všechno budeme dělat znovu,“ uvažuje Hana. „Ale přišli jsme k ní velice levně a v tuto chvíli je hotovo. Snad bychom ještě mohli narovnat základovou desku u krbu v zahradě, s níž hnula poslední jarní povodeň. Nebo to tak necháme...?“

Jaroslav jí odpovídá po svém: „Já budu dlabat hodiny.“ Kromě vodníků a dalších postaviček, které vytvořil z kusů lipového dřeva a které zdobí zahradu, rád vyřezává kyvadlové hodiny-kukačky. Dalo by se říct, že to jsou mistrovské kousky.

„Kupuji hotové hodinové strojky a dodělávám k nim ty boudičky,“ ukazuje nám přehlídku kukaček, zdobených precizně vyvedenými loveckými a mysliveckými atributy. „Jsou kopiemi hodin německé firmy Kinzle, jejíž katalog z roku 1926 jsem si kdysi ofotil. Takže moje hodiny jsou vlastně staré kinzlovky. Vyrobil jsem jich asi čtyřicet a většinu rozprodal. Živit se tím však nemíním,“ upozorňuje řezbář amatér, který svými výtvory ze dřeva baví nejen své přátele a rodinu, ale především sebe. Proč by se tu jinak potloukali hned tři vodníci?

„Drželi se vody a mlýnů,“ odpovídá chatař, „a Kačák byl dříve mlýny doslova protkán. Je tedy logické, že i na našem kousku břehu dva vodníci bydlí. A aby to vodě v bazénu nebylo líto, tak má také svého vodníka!“