Jsou skutečně velmi hezké, dorůstají zhruba do 40 centimetrů, mají světle zelené listy, někdy se žlutavým žilkováním, a květy skutečně výrazně připomínají lilie. Tyto krasavce ze zámoří nabízí řada zahradnických center, dokonce si je můžeme objednat i na internetu. Nejčastěji se můžeme setkat s americkým druhem Erythronium tuolumnense. Ten má velké listy a na jednom stvolu i tři velké žluté květy. Pěstují se i jeho krásné kultivary – zářivě zlatá ‘Pagoda’ a krémový ‘Kondo’.

Tento americký kandík je poměrně velká a robustní rostlina, která se spíše než jako skalnička pěstuje jako trvalka. Další druh Erythronium oregonum má sytě zelené listy se žlutavými žilkami. Lodyha je vysoká až 30 cm, na ní v dubnu a květnu vykvétá několik krémových květů s oranžovým proužkem uprostřed. Často se pěstuje jeho krásný kultivar ‘White Beauty’ s velkými květy. Oba uvedené druhy se staly výchozím materiálem pro vznik dalších klonů a kultivarů (‘Citronella’, ‘Joanna’, ‘Rosalind’), které jsou v poslední době na evropských zahradách stále populárnější.

Nejsou ale zcela mrazuvzdorné a jejich krása je vykoupena nutnou zimní ochranou – vždy potřebují zimní přikrývku.

Domácí rarita

Kandík psí zub (Erythronium dens-canis) je domácím druhem, o kterém se mezi skalničkáři po dlouhá desetiletí mluvilo téměř šeptem. Je to totiž tuzemský endemit, který je vázán na určitý typický biotop a je tedy velmi vzácný – v Čechách se vyskytuje na jediném místě, v celé Evropě ho dále najdete jen na Slovensku. Je samozřejmé, že je přísně chráněný a z volné přírody se nesmí vyrýpávat. Během desetiletí se ale díky množitelské práci skalničkářů objevily rostliny, které z volné přírody nepocházejí a smějí se tedy běžně prodávat. Kandík barvou, tvarem květů i výškou rostliny (do 20 cm) připomíná malý brambořík, ale rozkvétá brzy na jaře, nejčastěji v březnu a dubnu. Patří tedy k cibulovinám, které naši zahradu ozdobí jako první v sezoně.

Tento druh kandíku má výrazně hnědavě skvrnité listy, které se objevují již před květem, po odkvětu celá rostlina zatahuje a na konci května už listy nenajdeme. Kandík psí zub se pěstuje velmi často také na skalkách - musíme ho ale vysazovat na přistíněnou stranu. Na skalničkářských burzách je k dostání hned několik kultivarů s různou barvou květů. Květ je na stvolu vždy jediný – tak se tuzemský druh liší od svých zámořských příbuzných, kde stvol nese květů hned několik.

Tuzemský druh kandík psí zub pěstujeme s nižšími jarními rostlinami, třeba s prvosenkami.

FOTO: Profimedia

Nároky na půdu a stanoviště

Kandíky rostou v Evropě i v Americe jako hajní rostliny, odtud tedy odvozujeme také jejich nároky na půdu a osvětlení. Potřebují spíše polostín, dobře porostou pod listnatými keři nebo stromy, půda na stanovišti jim bude vyhovovat humózní, kyprá a propustná, s kyselou půdní reakcí. Kandíky jsou cibuloviny a ty obecně spotřebují dost živin, lze je tedy také přihnojovat, v hnojivu by ale měl převažovat draslík a fosfor – podpoříme tak tvorbu květů. Neuděláme chybu, když jim po odkvětu přilepšíme dobrým kompostem.

Množení a přesazování

Kandíky nejčastěji množíme dceřinými cibulkami v srpnu. Botanické druhy můžeme množit také semeny. Nové rostlinky ze semen rozkvetou přibližně za tři až čtyři roky, z cibulek už za dva roky. Rostliny zbytečně nepřesazujeme, protože jim někdy trvá delší čas, než si na nové místo zvyknou a začnou kvést. O to pečlivěji tedy na zahradě vybíráme stanoviště, kde by se jim mohlo dařit, a tam je vysadíme. Kandíky vysazujeme do menších skupinek, jednotlivé cibulky by měly mít mezi sebou vzdálenost asi na délku prstu. Hloubka výsadby domácího kandíku je kolem pěti centimetrů.

Výrazně větší cibule zámořských kultivarů ale musíme logicky sázet do větší hloubky – špička by měla být minimálně 15 cm pod úrovní půdy. Cibule kandíků sázíme dříve než tulipány a narcisy, měly by být v půdě už koncem srpna, tedy ve stejné době jako třeba oblíbené řebčíky.

Vhodní společníci

Je jasné, že k tuzemskému subtilnějšímu druhu zvolíme jiné rostliny než k robustnějším zahraničním kultivarům. Kandík psí zub se bude hodit spíše do přírodní zahrady nebo větší skalky, společnost mu mohou dělat drobnější jarní květiny, jako jsou bledule, plicníky, prvosenky, sasanky, hodí se k němu i vzácnější kokořík nebo lechy a dymnivky. Vzrůstnější kultivary obstojí i na klasickém trvalkovém záhonu.

Kvetou trochu později na jaře, proto je výborně doplní dvouletky, třeba pomněnky nebo chejr, vyniknou také ve společnosti štěničníku, himalájských prvosenek, prvosenek zoubkatých a jirnic.