Na našich zahradách se nejčastěji v brzkém jaru setkáváme s kvetoucími vilíny. Mezi jejich příbuznými ale najdeme řadu dalších pozoruhodných keřů, které se vzájemně liší svými květy. Pro pěstování v našich podmínkách jsou nejvhodnější fotergily, lískovníčky a parocie.

Fotergily

K menším zástupcům patří fotergila, starší český název je kuska. Pěstují se dva druhy, které pocházejí z jihovýchodní části USA. Listy mají oválnější než vilíny a tak trochu připomínají olše. Okouzlující jsou jejich květy, které si s jinými dřevinami prostě nespleteme. Květy jsou soustředěny v klasu a celé překrásné květenství nejvíce připomíná štětku na mytí lahví. To, co na nich nápadně vyniká, jsou tyčinky, klasické korunní lístky květy nemají.

Fotergily rozkvétají zpravidla před olistěním, krásně medově voní a po odkvětu se objeví tobolky sestávající ze dvou chlopní. Dříve kvete fotergila Gardenova (Fothergilla gardenii), je to od března až do května, o měsíc později rozkvétá druhý druh – fotergila větší (F. major). Tento druh je vzrůstnější, dorůstá do tří metrů, má větší listy a mívá také více květů. Fotergila Gardenova je jen metrový keřík s drobnějšími listy. Listy fotergil se na podzim zbarvují do žluta a oranžova a u fotergily Gardenovy často až do červena.

Květy fotergily jsou nezaměnitelné.

FOTO: L. Hauser

Jak je pěstovat

Nejvhodnější je čerstvě vlhká půda prohnojená dobrým kompostem, může mít mírně kyselé pH. Tento keř nejlépe vypadá na slunečném stanovišti, ale snese i polostín. Fotergily pomalu rostou a jsou mrazuvzdorné. Sázíme je na dobře viditelné místo. Většina kultivarů byla vyšlechtěna v posledních dvaceti letech v USA. U nás nejsou příliš běžné, v oblibě je mají zatím spíše sběratelé zvláštností stejně jako zahradníci, kteří svým zákazníkům rádi nabízejí nezvyklé a přesto bezúdržbové a hlavně krásné rostliny do jejich zahrad.

Lískovníčky

Lískovníčky tvoří trochu větší skupinu, asi dvacet druhů se vyskytuje v Japonsku, Číně a v oblasti Himaláje. Jak již napovídá český název – listy lískovníčků jsou podobné listům lísek. Jejich největší ozdobou jsou ale krásná, jemně vonící hroznovitá květenství. Malé žluté kvítky v květenství mají charakteristický zvonkovitý tvar. Jednotlivé druhy pěstovaných lískovníčků se liší různým počtem květů v hroznech, bohatostí kvetení, odstínem žluté a dobou kvetení. Plodem je tobolka sestávající ze čtyř chlopní. Dva japonské druhy jsou vysoké do dvou metrů.

Lískovníček chudokvětý (Corylopsis pauciflora) má menší listy, květy jsou světle žluté a jenom po dvou až třech v hroznech. Kvete od března do dubna. Z japonských lesů pochází výraznější lískovníček klasnatý (C. spicata), rozkvétající v dubnu. Má protáhlejší, až 10 cm dlouhé listy, květenství tvoří šest až dvanáct sytě žlutých květů. Rozlišovacím znakem tohoto druhu jsou i červené prašníky.

Velmi podobné jsou dva čínské druhy – lískovníček širokookvětní (C. platypetala) a lískovníček Willmotové (C. willmottiae). Výraznější a ozdobnější je kultivar lískovníčku Willmotové ‘Spring Purple’.

Jak je pěstovat

Lískovníčky pěstujeme v dobře propustné humózní půdě, lepší je mírně kyselá. Pocházejí z lesů, proto jim vybereme místo na chráněném místě, vhodnější je polostín. Lískovníčky jsou mrazuvzdorné, pozdní mrazíky mohou poškodit jenom květy. Řez není nutný, když k němu výjimečně přistoupíme, tak hned po odkvětu.

Parocie kvete vždy před olistěním.

Parocie kvete vždy před olistěním.

FOTO: L. Hauser

Parocie

Dalším velmi zajímavým zástupcem čeledi vilínovitých je zatím málo pěstovaná dřevina – parocie perská (Parrotia persica). Je to několik metrů vysoký, nepravidelně rostoucí keř, často vícekmenný. Větve často vyrůstají v bizarních úhlech, někdy sousední větve dokonce časem srůstají. U starších jedinců vyniká i plátovitě se odlupující borka, podobně jako u platanů. Listy se hodně podobají listům vilínů, na podzim se zbarvují do žluta, oranžova, často jsou až šarlatově červené. Vždy mají alespoň jemné náznaky červeného panašování.

Parocie kvete v březnu nebo dubnu. Květy jsou opět zcela odlišné, než vidíme u předchozích keřů. Také nemají typické korunní plátky, po několika se seskupují do hlávek a z podpůrných hnědých listenů vykukují střapaté svazečky ostře červených prašníků. Semena jsou ukryta po dvou v tobolkách. Parocie vyniká velmi tvrdým dřevem.

Parocie perská je domovem v Zakavkazí a v severním Íránu. Existuje ještě jeden druh této dřeviny, pocházející z východní Číny – ten byl popsán až v roce 1960, do Evropy se dostal v roce 2001, je to tedy opravdová novinka, která na svoje rozšíření teprve čeká. Byla nazvána Parrotia subaequalis. Je podobná parocii perské, má ale menší a špičatější listy. Do našich zahrad se rozšiřuje další novinka ze skupiny vilínovitých dřevin. Tentokrát je to mezirodový kříženec – Parrotia persica x Sycopsis sinensis. Nový druh nese označení Sycoparrotia semidecidua. Byl vyšlechtěn ve Švýcarsku, má tmavě zelené lesklé a tužší listy. Jsou špičatější a je zajímavé, že tento keř je zčásti opadavý a zčásti stálezelený. Kvete již od února, má podobné květy jako parocie perská a měl by vydržet mrazy -20 °C.

Jak je pěstovat

Parocii pěstujeme v kvalitní půdě. Optimální je neutrální až slabě kyselá půdní reakce. Dobré je chráněné slunné stanoviště, snáší i mírné zastínění. Je mrazuvzdorná. Poměrně špatně snáší přesazování. Řez není nutný, v neodkladném případě je možné ho provést v době vegetačního klidu .