Základem skalky je kámen, rostlina je jen doplněk

K tomuto koníčku ho přivedl kamarád, který jezdil po horách se skalničkáři. Bylo to v době, kdy přestal hrát závodně fotbal a chyběla mu náhradní aktivita, která by ho uspokojila. První cestu na Kavkaz s klubem absolvoval před třiceti lety. A právě tolik let se skalničkám věnuje.

„Kamarád mi radil a já jsem z lomu, okolních strání a potoků tahal vápenec do zahrady a nikdy jsem si nemyslel, že bych skalku rozvinul do takové šířky. Na začátku jsem měl jezírko a třicet kamenů, ale od skalničkářů jsem dostával stále hezčí rostliny a skalku postupně rozšiřoval. Mnohokrát se stalo, že jsem nějakou scenérii postavil a za dva měsíce ji zboural, protože neměla přírodní vzhled,“ vzpomíná Stanislav.

Kupoval hodně rostlin, ale některé brzy zašly. Pak dostal nejdůležitější radu od Ing. Pařízka, který skalničkařil přes 40 let. Jakou? Aby na jihozápadní straně nepěstoval skalničky, kterým se daří u ledovců v Alpách, kde je vlhko, chladno a zima.

Na skalce v Radotíně totiž slunce pálí od půl osmé ráno do půl šesté odpoledne, v létě je tu až 45 °C, a logicky se tu vede rostlinám pocházejícím z Balkánu, Turecka, Afghánistánu, střední Asie, Řecka a Chorvatska. Stanislav tu pěstuje hlavně botanické rostliny, i když má samozřejmě také hybridy.

Původně založil skalku a la bochánky – po půl metru dával kameny a mezi ně rostliny. Jenže jak pronikal do tajů skalničkaření, zjišťoval, jak krásné jsou vysokohorské rostliny, které potřebují chladnější klima. Začal shánět vhodný materiál pro vrstevnatou skalku. Zasadil ploché kameny jako gramofonové desky, mezi nimi ponechal úzkou a dlouhou spáru, do níž nasypal zeminu. Do ní zasadil rostlinky a obsypal je drtí, aby vypadaly přirozeně. V případě déletrvajících veder tak mají kořeny ve spáře vlhko a chlad, což je pro ně důležité.

Stanislav si ve skalce vymodeloval také rokli. Doporučil by ji všem skalničkářům. „Většinou si každý dělá kopce, ale v rokli je chladněji a odpoledne tu jsou rostliny před sluncem schované.“ Ve zdejší rokli se vyskytují i takové skvosty jako je třetihorní Haberlea (nečada) s množstvím elegantních květů, Jancaea (jankovka), jejíž domovinou jsou stinné skály božského Olympu v Řecku. Vede se tu i ramondám, španělským a tureckým písečnicím, které chtějí plné slunce, vzácnému Linu (žlutému nízkému lnu) i bílým pochybkům (Androsace). Ve sbírce má iOrostachysy (monokarpické sukulenty s přízemní růžicí zMongolska). Česky se jim říká mongolský netřesk neboli pupek pichlavý.

Některé travertiny na druhé straně skalky mají překrásné krápníky. Travertin, když prší, tak se napije, drží vodu, přebytečnou pustí a poskytuje rostlinám i výživu. Perfektně se v něm daří hořcům. Zatímco skalničkáři pro něj jezdí na Slovensko, náš hostitel ho získal půl kilometru od domu. Při stavbě asfaltové silnice totiž vybagrovali sediment, kde byl kdysi pramen s množstvím vápníku ve vodě.

„Mně se perfektně hodil do skalky. Světlé travertiny jsou nové, starší už mají patinu. Další kusy nádherných tvarů jsem si přivezl z blízkého údolí,“ vzpomíná Stanislav a dodává, že travertin je snem každého skalničkáře. Perfektně se v něm pěstují rostliny, které snesou vápno v zemi. Sázejí se do spáry nebo do díry, která se vyvrtá přímo do kamene. Kámen se musí víc zalévat, protože hodně nasává i vypařuje vodu.

Stanislav Čepička se snaží mít vždy minimálně tři rostliny od jednoho druhu. Teď je u nás hodně rostlin z celého světa. Někteří skalničkáři jsou v zahraničních klubech, kde si mohou zakoupit semena téměř odkudkoli. Pro Česko byly po revoluci atraktivní Dolomity, Alpy, ale Angličané měli Nový Zéland, Austrálii, Chile, Peru, Indii a dokonce Patagonii.

Stanislav začal pěstovat Arenárie (písečnice), Acantholimonie (trvalky vytvářející husté polštáře se ztrnovatělými listy), floxy, tařičky, prostě rostliny, které snesou velké horko. Salvia (šalvěj lékařská) růžová potřebuje také slunce, podobně jako mařinky růžové. Je tu 15 druhů konikleců, žlutý od Bajkalu kvete brzy. S hustými polštáři, které kopírují kámen, má takový úspěch, že sem jezdí odborníci z pražské botanické zahrady, ale obdivují je skalničkáři z Čech i ze světa. Letos přijedou skalničkáři ze Slovenska, Švédska a Ruska.

„Když už mám na skalce nadělané kopce, pěstuji na jejich odklonu třeba petrklíče. Hodně rostlin jsem vypěstoval ze semínek, která mi přivezli kamarádi z Balkánu, Řecka či Chorvatska, např. Edrianthus pomilio (modroušek), Primule (petrklíče), Aurinie (tařice) či Petrey, to všechno jsou rostliny, kterým se daří na rozpálené skále.“ Protože pořád kvete něco nového, skalničkáři se navštěvují skoro každý týden, aby nepropásli krásu rostlin.

Když před třiceti lety Stanislav Čepička začínal, zahrada byla sice zanedbaná, ale ve svahu, takže využil jejího přirozeného sklonu. Kdysi tu byl ořech i ovocné stromy – višeň a hrušky. Skalka se nachází ve slavičím údolí, kde je úžasný klid, přestože je to v Praze. A hlavně to tady žije! Dnes již s kávou v ruce pozoruje majitel netopýry, čolky, ropuchy, ale i karasy, kteří jsou v jezírku celou zimu. A co je zajímavé? Zahrada mu od jara do podzimu plně nahrazuje televizi.

Ve skalce se vyjímají zakrslé borovičky Schmidtky. Před dvaceti lety se tu vysemenila také borovice černá, jejíž vzrůst hostitel reguluje vyštípáváním, stejně jako vzrůst kosodřevin. Nechce, aby skalku zarostl jakýkoli strom, proto se snaží držet je v mezích. Do úctyhodné výšky vyrostl na kraji zahrady pouze americký jalovec a borovice Aristata.

Na skalce už koncem února nakvétají cibuloviny, především kosatce, řebčíky, krokusy, ocúny a narcisy. Na travertinových odklonech to jsou primule, pochybky, hořce, ramondy, nečady, karafiáty, Asperuly (mařinky), písečnice, čilimníky, tařičky a floxy.

V červnu kvetou pichlavé bochany (Acantholimon). Přes léto kvete pár kytek, ale na podzim se znovu rozzáří některé hořce, podzimní ocúny a celoročně pak pupalky – noční kytky s obrovským žlutým květem, který ráno zvadne a každý den má nová poupata. Kromě skalniček se tu daří i hajničkám, mezi nimiž excelují některé druhy řebčíků královských (Fritillaria), orchideje (Orchidaceae), bramboříky (Cyclamen), kandíky (Erythronium) a árony (Arum).