Když kvetou magnolie

Podle Japonců působí výbuchy barev a jejich pestrost na člověka neklidně. Tvrdí, že je-li zklidněno oko, nastává i klid ducha. V japonských zahradách je tak výrazným barevným prvkem pouze červenolistý japonský javor (Acer palmatum, Acer ropurpureum), na jaře rozkvetlé sakury, v květnu kvetoucí bochníkovitě sestříhané keře stálezelených azalek a sem tam nějaký kosatec.

I japonskou zahradu zahradníků, cestovatelů a znalců japonských zahrad manželů Číhalových z Chrustenic u Prahy charakterizuje střídmost květinové výsadby. Majitelé však měli k dispozici neobyčejně velkou plochu o velikosti 3000 m 2, na níž vybudovali tři odlišné, ale vzájemně se prolínající celky. Zatímco pozemku nad domem dominuje jezírko s výsadbou v čistě japonském stylu, část pod domem je pojata barevněji. Úplnou novinkou je roklinka se suchou zahradou a vodopádem s pozadím uměle vytvořených valů s balvany, na které pohledově navazují brdské kopce. Nové jsou i cestičky na valech s vyhlídkami na jednotlivé zahradní partie.

Když jsme tuto zahradu v pozdním létě před pěti lety navštívili poprvé, neexistovala ještě její třetí část – suchá zahrada, kterou nyní majitelé dobudovali. Jaké to bude, uvidět ji v předjarním rouchu, v době, kdy kvetou magnolie a sakury? Naším cílem však byla nejen estetika proměn v čase, ale slib paní Číhalové, poskytnout nám podrobnější návod k výsadbě na tzv. rovinaté vodní zahradě. Jak to profesionálové dělají, že jejich zahrada vypadá tak nenuceně? „Znamená to být zahradnicky zdatný, umět pozorovat přírodu, a pokud je to možné, učit se od mistrů,“ míní Romana Číhalová, která nás zahradou provázela.

Na jedné straně je zahrada Číhalových oddělená od ulice vysokou zdí, z druhé strany přechází do volného prostoru, jímž je údolí Kačáku a travnatý terén, zvedající se do homolovitých brdských kopců. Výsadbě dávají ráz ornamentální bonsaje, ale i poduškovitě stříhaný buxus s doprovodnou výsadbou čarověníků a nízkých kultivarů jehličnanů, především borovic. Ozdobou zahrady je také několik cedrů, tvarované tisy, jalovce, cypřišky a v poslední době i jedle. Své místo u zdi tu dostal i bambus.

„Jaro u nás začíná kvetoucími krokusy a lýkovci, pak vykvétají šácholany a sakury, během celého roku se jako barevný akcent uplatňují japonské javory. Výsadbu jsme navrhli tak, aby se každý měsíc barevně proměnila a měli jsme se stále na co těšit,“ říká majitelka. „Protože je náš pozemek v údolí a na jaře je tu poměrně chladno, ne všem rostlinám se tu daří. Třeba japonské azalky tu sice rostou, ale nebudou nikdy tak velké a kompaktní jako v Japonsku, kde dosahují vzrůstu dospělého člověka. Nahrazujeme je tedy jehličnany a z azalek tvoříme spíše kvetoucí pokryvy,“ vysvětluje dále.

Procházíme zahradou, míjíme četná zákoutí s lavičkami, ale nakonec se usazujeme spolu s paní domu v altánu s vyhlídkou na horní jezírko, tedy v té nejvíce japonské partii zahrady. Pohodlně odtud přehlédneme protáhlé, esovitě tvarované jezírko s poloostrovem, které je napájeno ze studny - voda cirkuluje přes čističku. Scenérii jezírka s kamennými cestičkami po obvodu zdobí valy s miniaturními, polštářovitě tvarovanými keříky zimostrázu, drobnolistými kultivary pěnišníků jakušimských spolu s několika ornamentálními (tvarovanými) tisy, dovezenými z Japonska. U zdi za jezírkem se střapatí bambus, ostrůvek uprostřed jezírka zdobí japonský javor.

Opačná strana jezírka je osázená mixem nízkých a kulovitě rostlých kultivarů borovic – například vedle zaštipované temně zelené kleče se dobře vyjímají husté korunky zakrslých borovic malokvětých (Pinus parviflora). Svěže působí jasně zelené borovice Heldreichovy a také čarověníky. „Snažili jsme se, aby tu na nás dýchlo Japonsko,“ říká paní Číhalová.

Důležité je dosáhnout dojmu nenucenosti a souladu - velkou roli hrají detaily, zajímavý je i zelený podrost, částečně nahrazující mech, jímž jsou vlhké japonské zahrady proslulé. Kamenné šlapáky a valy kolem jezírka u Číhalových osvěžují trsy nízkých ozdobných travin - například Koeleria glauca „Pygmea“, Imperata cylindrica „Red Baron“ či Hakonechloa macra „Aureola“. Doplňuje je černá trvalka Ophiopogon planiscapus „Nigrescens“.

Za domem leží další část zahrady Číhalových, už ne tak striktně v japonském stylu, ale zato pestřejší a s krásným výhledem na okolní přírodu. Teď na jaře tvoří kopce s holými stromy tmavé neutrální pozadí kvetoucím sakurám a magnoliím. V létě se pak od okolní zeleně budou odrážet lekníny pokrývající skoro celé jezírko, které zabírá velkou část tohoto úseku zahrady.

Jaro tu přeje modřencům, lýkovcům a narcisům, později je vystřídají kvetoucí pěnišníky a pak i pivoňky. Většina dřevin tu ale tvoří permanentní zelenou kostru zahrady. Rostou tu bochánky tvarovaných zimostrázů a jalovců, nízké borovice a jedle, zlatý čarověník smrku. Dominantou se ale stal šikmo rostoucí tis s bochánkovitě tvarovanými patry větví. Části břehů jezírka porostl hustý skalník. Několik trsů ozdobnice je zjara ještě uschlých, ale vyvázaných do snopů, takže vypadají stále dekorativně. Své místo tu našly klasické lucerny rankei a nízká ikekomi-gata nebo pítka tsukubai. Nejkrásnější jsou ale přírodní kameny. Teprve v kontrastu s neopracovaným kusem žuly vynikne křehkost sakurových květů a na pozadí vztyčeného vápencového bloku se jehlice borovic vyjímají lépe než na holém záhoně.

Do každé zahrady patří i volně žijící tvorové. O ty u Číhalů není nouze. Teď na jaře v jezírkách probíhají námluvy ropuch a skokanů, pítka hojně využívají kosi, rehkové i konipas, který si sem odskočil od potoka. Krmítko zavěšené na magnolii hvězdnaté již zůstává prázdné a ztrácí se mezi bělostně zářícími květy. Na sakurách si spokojeně bzučí čmeláci i samotářské včely.

V suché zahradě (kare-sansui) není voda, nahrazuje ji bílý, dekorativně upravený písek, který představuje mořské vlny, a velké kameny, které mají za úkol vzbudit dojem horských velikánů. Vodopády a jezírka jsou tu znázorněny pomocí oblázků, kamenů a jemného písku. Tento typ zahrady známe většinou jen v jejich rovinaté podobě, ale protože Číhalovi měli k dispozici členitý terén, obsahuje jejich suchá zahrada i roklinu se suchým vodopádem.

„Suché zahrady sloužily k meditaci, nevstupovalo se do nich a k pohledu na ně sloužilo jediné, pečlivě vybrané místo,“ vysvětluje majitel a ukazuje svoji meditační lavičku na valu nad roklinou s krásným výhledem. Tento typ zahrady patří k těm, které jsou méně náročné na úpravu, ale jejich vybudování není snadné, zejména pokud se pracuje v členitém terénu s velkými balvany.

Foliové jezírko

Orámujte jej robustními pískovcovými kameny, které umístěte podle jejich charakteru – některé naležato, jiné na výšku. Výhodou pískovce je to, že působí měkce a díky patině rychle srůstá s terénem. Na výběru kamenů si dejte záležet – použité kameny by měly mít „tvář“. Nevhodný pro jezírka je rychle se rozpadající vápenec (ovlivňuje také pH vody) či hranatě působící materiály, například žula.

Buxus místo azalek

Pro japonské zahrady jsou charakteristické polštářovité tvary. Tvoří je husté keře drobnolistých (a v Japonsku neopadavých) pěnišníků a azalek. V našich klimatických podmínkách je můžete nahradit bochánkovitě stříhanými keři zimostrázu vždyzeleného (Buxus sempervirens), doplněnými miniaturními keříky odrůdy Morris Midget.

Pozor na bambus

Má tendenci se rychle a nekontrolovatelně šířit. Zakoupenou rostlinu ponechejte ve větší nádobě, které odstraňte dno. Nádobu zapusťte do hloubky asi 50 cm a její okolí zabezpečte hradbou ze silné fólie. V našem klimatu se osvědčují mrazuvzdorné kultivary Phyllostachys bissetii, dekorativní Phyllostachys nigra se zelenými a černými stvoly a Phyllostachys humilis.