Nadšená zahrádkářka pečuje o tisíc metrů čtverečních u chalupy dvanáct let. Ale vesničku na Táborsku, kde koupili s manželem nevelké stavení, zná o mnoho let déle. Její manžel odsud pochází. Když se v roce 1999 rozhodli, že něco koupí na víkendy, chtěli chalupu právě tady, na známém místě.

Jak předběhnout čas

Chalupa byla léta neudržovaná, bývalá majitelka na to neměla sílu ani finance. Když se nakonec odebrala na místní hřbitůvek, mladí manželé nějaký čas uvažovali, zda zvládnou tak velkou rekonstrukci. Možnost zakotvit v místě oběma milém však rozhodla. „Já jsem holka z paneláku a vždycky jsem chtěla mít kousek půdy, který bych mohla osazovat podle svého. Kupovala jsem si časopisy o zahradách a snila, že se to jednou podaří,“ přiznává naše průvodkyně.

Její chuť proměnit pozemek se starými ovocnými stromy, pár keříky rybízu a bramborovým políčkem ve vysněnou zahradu však musela pár let počkat. „Chalupa byla v dezolátním stavu, tak jsme se nejdřív s Mirkem snažili dát do pořádku bydlení. Věděla jsem však, že zahrada potřebuje čas, než vyroste do krásy. Už tenkrát jsem tedy koupila nějaké keře a stromy a zasadila je v místě, kde nepřekážely. A když přišel čas, šachovala jsem s nimi dál.“

Na původním místě nakonec zůstaly jenom rakytník řešetlákový, borovice a ozdobná líska. Dřišťál, aronie, korejská jedle a další dřeviny se stěhovaly jinam. Některé dokonce čtyřikrát nebo pětkrát. Byla to sice pěkná dřina, ale té se Klára nebojí. Důležité je, aby se stromkům na stanovišti líbilo a zapadly do kompozice.

Plánování bez pravítka

Klára měla hned zpočátku určitou představu, jaká by její zahrada měla být. A také věděla, jaká by být neměla. „Nemám ráda, když je řešena podle pravítka, když jsou cestičky rovné, záhonky přehledné a do pravých úhlů,“ vysvětluje a vede nás do svého království. I když jde o obdélník prakticky na rovině, člověk nedohlédne z jednoho konce na druhý.

„Chtěla jsem, aby zahrada vždycky po pár krocích nabídla nějaké překvapení. A je fakt, že to bývá po týdnu ve městě často překvapení i pro mě. Snažila jsem se kombinovat květiny tak, aby rozkvétaly postupně a bylo pořád z čeho se radovat. Trochu mě ovšem omezuje fakt, že jsme tady v nadmořské výšce šest set padesát metrů, což je pro některé rostliny dost tvrdé.“

Tvůrkyně zkrátka upravovala původní plán a přemísťovala květiny podle toho, jak si „řekly“. Měla sice dobře nastudováno, která má ráda stín a která sluníčko, která sucho nebo zase vlhko, ale některým se přesto na téměř vědecky určeném stanovišti nedařilo.

V květinovém objetí

Zahrada je situována při východní stěně chalupy. Po ránu svítí sluníčko a po poledni, když se paprsky stočí, se tu zase dá najít i chládek. Květinám to, jak je vidět, náramně svědčí. Už na první pohled poznáte, které má Klára v oblibě. Na treláži se v hustých proudech vzpíná fialový plamének Etoile Violete, který proměnil v nepřehlédnutelný objekt i starý bedněný vůz. Další druh klematisu, modrý Frances Rivis, tvoří spolu se zimolezem baldachýn nad dřevěnou kukaňkou ve stinné části zahrady.

Ale prim tu bezesporu hrají růže. První vám zavoní hned u stavení, další obklopily pergolu, sytě růžová a bílá šplhají po kmeni staré hrušně. A krásné odrůdy anglických růží potkáte na všech slunných místech zahrady.

„Nadmořská výška tady není pro růže optimální. Přesto je chci, tak o ně pečuju co nejlépe. Ale zjara musím vždycky hodně omrzlých šlahounů ostříhat. Je to těžké hlavně s popínavými odrůdami. Ty stříhám dlouhými nůžkami, nebo si ke hrušni, kde šplhají nejvýš, vezmu štafle. Moje milované anglické růže jsou méně vzrůstné. Když jsem zahradu zakládala, ještě nebyly k sehnání. Začala jsem s nimi až asi po pěti letech. Většinu jsem nakoupila v zahradnictví manželů Pelcových v Sobotce a u pana Havla v nedalekém Hlavňově. Ale ten mi, bohužel, předloni umřel.“

Nepočítala jsem je, ale prý je v téhle zahradě sedmdesát růží. Postupně jich asi patnáct vymrzlo, ale Klára je vždycky doplnila novými. Občas zmizí po tuhé zimě i některé jiné květiny, ale je zase místo na další experimenty.

„Mám ráda hodně zaplněnou zahradu. Samozřejmě jsem volila trvalky, letničky dají moc práce. Nesázím ani druhy, co se na zimu vyrývají, třeba jiřiny. Mám tady jaterníky, plicníky, hosty, vrbiny, pivoňky, floxy, zvonky, kontryhele, čechravy, hortenzie, náprstníky, škornice, dlužichy, zimolezy, vajgélie, různé druhy levandule, podzimní astry, z okrasných trav miscanty, biky, molinie a proso, které vydrží místní tvrdé podmínky, a mezi květinami v několika záhonech i bylinky,“ vypočítává Klára s přehledem. A nezapomíná ani na jednu ze zvláštností – červenolistou bezinku. Musí se prý pořád krotit stejně jako ta klasická, ale ozdobí zahradu mnohem víc.

Mám ráda krytá záda

Zahradě u jihočeské chalupy dodávají další rozměr stavbičky, které na sebe upozorňují měkkou rezavou barvou. Stavěl je Klářin manžel, velmi šikovný tesař. „Má pořád spoustu práce a zahrada není zrovna jeho koníčkem. Musela jsem si všechno těžce vybojovat,“ mírní naše hostitelka stížnost úsměvem. „Když mu předložím nějakou svou vizi, vždycky zhruba rok odolává a pak, aby měl ode mě pokoj, to nakonec postaví. Musím říct, že perfektně.“

Nejdřív vznikla pergola a pod ní stůl a lavice, aby bylo kde podávat kafíčko nebo i letní oběd. Druhou stavbou je studna, z níž Klára používá vodu na zalévání zahrady. Původní betonovou skruž obezdil Miroslav kameny a nad ni udělal sedlovou stříšku, krytou bobrovkami.

Pak přišlo na řadu dřevěné odpočívadlo ve stinné části zahrady. „Tady si ráda posedím, když mě bolí nohy, nebo si i chvilku čtu. Ale na to není moc času. Další byla, myslím, houpačka, kterou si zatím nejvíc užívají neteř a synovec. A nejnáročnější byla stavba šestibokého altánu. Trvala asi dva roky, protože manžel pořád neměl čas a stavěl ho na pokračování.“

Paní domu z něj má velikou radost, protože na rozdíl od pergoly má zadní stěny plné. „Mám totiž ráda krytá záda, potřebuju, aby alespoň pár stěn bylo uzavřených. Mřížování až dolů a průvan v altánu, to bych nesnesla,“ přiznává se Klára. I k tomu, že už má pro manžela další zakázku. Na pozemku totiž zbyly kamenné pilíře, které v rozích podpíraly starou stodolu. Dnes je v prostoru mezi nimi jen míchačka a kupa písku. Druhá polovice rodiny totiž o víkendech dodělává ploty, jejichž dřevo dole jistí bytelná kamenná podezdívka. V některých pasážích jde o laťkový plot, směrem k severu však vzniká vysoká pevná ochranná stěna z prken.

„Až s tím bude hotov, vysvětlím mu svoji představu. Bude to stodola se sezením a krbem na grilování. Spíš letní kuchyně. Chci, aby byla vpředu ze dvou stran volná, s jedním podpěrným pilířem, a vzadu ze dvou stran uzavřená prkennou stěnou,“ začala Klára malovat svou vizi. Těžko říct, kdy se začne realizovat, ale ona už cítí vůni grilovaného masíčka…