S fialkou je spojováno mnoho legend a pověstí. Podle pověsti např. z východu vděčíme za fialky praotci lidstva Adamovi. Když byl vyhnán z ráje, upadl na nejvyšší hoře dnešní Srí Lanky, která se po něm nazývá dosud. Proléval tam prý hořké slzy a až po sto letech se Bůh slitoval a poslal k Adamovi archanděla Gabriela, který mu milost oznámil. Adam začal plakat radostí a z jeho slz vyrostly fialky.

Naopak řecká báje praví, že fialky povstaly z krve Attisovy. Sličný pastýř byl knězem bohyně země Cybely, která jej velmi milovala. Attis však byl zasnouben s dcerou pessinského krále a na svatbě se mezi hosty náhle zjevila Cybela. Attis prchl do hor a tam pod sosnou na sebe vztáhl ruku. Duch jeho vstoupil do sosny, z jeho krve však vyrostly fialky.

Violka vonná s krémovými květy a fialovou ostruhou

Violka vonná s krémovými květy a fialovou ostruhou

FOTO: Jiří Antal, Právo

Violky - oblíbené druhy

K nejznámějším u nás rostoucím fialkám patří tmavofialová violka vonná (Viola odorata). Drobná a opravdu příjemně vonná rostlina. Lidé si ji velmi zamilovali, a tak zapustila kořeny v lidovém bájesloví. Trochu ironií je, že právě tato voňavá fialka je snad jedinou u nás planě rostoucí violkou, která v naší přírodě není původní. Byla však od středověku pěstována a do přírody se dostala zplaněním zřejmě z klášterních zahrad. Říkalo se, že fialky ztrácejí vůni s prvním jarním zahřměním. Vysvětlení je jednoduché: violka vonná odkvétá koncem dubna až začátkem května, tedy dříve než začínají jarní bouřky.

V té době začíná rozkvétat violka psí (Viola canina), která nevoní. V lesích se setkáme s violkou Rivinovou (Viola riviniana), violkou lesní (Viola reichenbachiana) nebo vzácněji s violkou divotvárnou (Viola mirabilis). Violka vonná se kříží s většinou našich domácích violek, čili někdy je obtížné určit, o jaký druh jde. Celkově u nás najdeme cca dvacet druhů violek.

Violka psí

Violka psí

FOTO: Jiří Antal, Právo

Pěstování je snadné

Na zahrádkách necháváme nejčastěji planě růst violku vonnou, nebo ji i pěstujeme. Kromě tmavofialové se můžeme setkat i s populacemi bělokvětých albínů. Bylo vyšlechtěno i několik zajímavých odrůd v různých odstínech fialové, okrové, růžové apod. Při pěstování více různých odrůd však brzy námi pěstované odrůdy doslova zaplevelí jejich kříženci.

Violky však lze snadno množit vegetativně a tím druhovou nebo odrůdovou čistotu zachováme. Můžeme dělit starší trsy krátce po odkvětu, což je nejjednodušší. Dále můžeme violky množit z bazálních řízků.

Viola hederacea

Viola hederacea

FOTO: Jiří Antal, Právo

Pěstování violek je velmi snadné. Porostou nám téměř v každé půdě, kromě půd zamokřených a nepropustných. Výhodnější je místo mírně zastíněné nebo alespoň chráněné před slunečním úpalem. Ze škůdců se mohou objevit všudypřítomní slimáci, mšice apod., z chorob občas padlí, rzi a plísně.

Chceme-li, aby violky bohatě kvetly, občas je zavlažíme a nezapomeneme také na přihnojení draslíkem a fosforem. Příliš mnoho dusíku by způsobovalo nadměrný růst listů. Lze doporučit i odstraňování odkvetlých květů, aby se rostlina nevysilovala tvorbou semen. Navíc ze semen, která necháme dozrát, nikdy neodhadneme, jaké rostliny vyrostou.

Můžeme zkusit violky i rychlit. Přesadíme pár rostlin do květináčů a postupně umísťujeme do pařeniště nebo skleníku. Teplota by však neměla překročit 10 °C, aby se nezačaly tvořit listy na úkor květů.

Ze zajímavých violek můžeme zkusit pěstovat také severoamerickou violku Viola sororia. Nejčastěji se pěstuje atraktivní odrůda ´Freckles´, která má na bílých květech drobné fialové skvrnky. Vyžaduje stinné a vlhčí stanoviště.

Viola sororia Freckles

Viola sororia Freckles

FOTO: Jiří Antal, Právo

Australská violka, která se u nás občas pěstuje jako pokojová rostlina, je Viola hederacea. Vyžaduje polostín, zahradní půdu s přídavkem rašeliny. Během sezony ji můžeme letnit v zahradě na stinném až polostinném místě. Má zajímavé fialovo-bílé květy. Venku nepřezimuje.