O tom, které plochy zpevnit a jak, je třeba přemýšlet nejlépe již při projektování domu a zahrady. A to nejen z funkčního, ale i estetického hlediska. Je třeba důkladně zvážit, kde a jak velké zpevněné plochu potřebujeme. Většinou pro zaparkování auta a pro společenské posezení v exteriéru. Přemýšlejme o nich raději minimalisticky a většinu pohybu kolem domu a po zahradě svěřme raději cestám a chodníčkům, abychom se zbytečně nepřipravovali o zeleň.

FOTO: archiv firem

Kudy cestička?

Cesty jsou důležitým koncepčním prvkem exteriéru. Jejich nejdůležitějším úkolem je vytvořit nezbytné spojení mezi vstupní branou a domem, domem a garáží a dalšími stavbami a funkčními zónami. Základní spojnice by proto měly být jasné a většinou přímé, ale nebraňme se mírnému zaoblení. Přidá cestě na přírodním vzhledu i dramatičnosti.

V zahradě si pak s vinutím cest můžeme pohrát více. Pomocí cest a chodníků je možné zahradu rozdělit na funkční zóny, horizontálně ji tvarovat. Přemýšlet o nich bychom měli již s poměrně jasnou představou o budoucí výsadbě, protože teprve spolu s ní tvarujeme celý zahradní prostor. Je třeba si uvědomit, že cesta vede nejen kroky, ale i pohled. Můžeme upozornit na zajímavou scenérii nebo naopak odvést pohled od méně vzhledné části – například lehkým zákrutem, v němž vysadíme dřeviny zakrývající nelákavý výhled.

Šířka cesty by se měla odvíjet od jejího využití. Frekventovanější potřebují umožnit průchod dvou osob současně, a tedy šířku alespoň 120 cm, pohodnou chůzi jedné osoby zvládne 60centimetrová cesta, někde stačí i 40 cm. V mnoha případech vyhoví jen nášlapné kameny nebo dlaždice v trávníku nebo štěrku. Umístění a šíři cesty je třeba přizpůsobit i velikosti a tvaru pozemku, malé zahradě budou slušet spíše nášlapné kameny než široká cesta, na úzkém pozemku raději nepovedeme cestu středem, naopak diagonálou ho opticky rozšíříme.

A jaká?

Možností, z čeho vytvořit zahradní cestu je mnoho. I volba materiálu závisí na účelu cesty. Přístupové cesty volíme většinou pevné a odolné – z dlažby, kamene, keramiky, velmi důležitá je v tomto případě protiskluzovost. Do zahrady budou směrovat často i chodníčky dřevěné, sypané či jen náznakové, kde můžeme rozvolnit meze tvořivosti.

Nesmíme však zapomenout na to, abychom zachovali kontinuitu s domem, s ostatními zpevněnými plochami a vyhověli i stylu zahrady. Cesta může být jasně vymezená obrubníky, nebo může volně navazovat na okolní trávník či výsadbu. V tom případě sice volíme méně snadnou údržbu, zato však přirozenější vzhled.

Dlážděné cesty

Velmi často navazují na velké zpevněné plochy před domem a zejména garážemi. Nejčastěji se zde setkáváme s betononovou dlažbou, a proto padá tato volba nejčastěji i na její pokračování v podobě komunikací. Naštěstí betonová dlažba dnes existuje v různých podobách – tvarech, strukturách povrchu i barvách – od velkoplošné přes zámkovou až po speciální produkty vhodné pro zahradní cesty, jako jsou například nášlapné kameny či dlažba imitující jiné materiály. Nejraději napodobuje pálenou keramiku, dokáže se však tvářit také jako kameny či dřevo. Výhodou betonové dlažby je její odolnost, pevnost, mrazuvzdornost a příznivá cena.

Nejen domům, ale zvláště zahradám svědčí cihlová dlažba. Pro venkovní použití je určena dlažba klinker ze speciálních druhů hlíny pálená při vysokých teplotách. Díky této technologii je dlažba málo pórovitá, stálobarevná, s malou nasákavostí, a díky tomu odolná proti mrazu. Nepotřebuje speciální údržbu, ani po letech nevybledne. Zahradní chodníčky někdy vyskládáváme i ze starých cihel. Obyčejná cihla však dlouho nevydrží, jen ta opravdu stará dvakrát pálená.

Kámen je jistě nejstarším materiálem, kterým se dláždí cesty, ale rozhodně mu to neubírá ani dnes na atraktivitě, ať už se jedná o andezit, porfyr, vápenec, čedič, břidlice, pískovec či jiný druh. Pozor však na způsob pokládky, abychom tento ušlechtilý materiál neznehodnotili velkými betonovými spárami. Na zahradní cestě bude působit mnohem lépe uložen do terénu bez betonového lože.

Přírodní dlažbu můžeme vytvořit i ze dřeva. Buď sáhneme po prefabrikovaném výrobku – tak zvané špalíkové dlažbě, nebo si můžeme dřevěné špalíky vyrobit sami ze smrku, dubu, akátu či jiných vhodných dřevin. Dřevo musíme ochránit před hnilobou napuštěním ochranným prostředkem. Špalky se většinou zatloukají do vrstvy písku na perforované polyetylénové fólii, obsypat je můžeme kůrou, pískem či štěrkem. Dřevěná dlažba by neměla být ve stinné části zahrady, ve vlhkém prostředí dřevo vlhne, je kluzké, obrůstá mechem a je ohroženo hnilobou.

Nezáleží jen na povrchu

Základem vytvoření kvalitní cesty je správná příprava podkladu, aby byl dostatečně pevný a propustný. Kde není, je třeba se postarat o odvod vody drenáží. To znamená skrýt vrchní zeminu, zhutnit podložní vrstvu a postupně pokládat další vrstvy, které je třeba opět důkladně zhutnit. Skladba podloží záleží na doporučení výrobce dlažby a očekávané zátěži.

Pro stabilně položenou dlažbu do maltového lože se obvykle vytvoří vyšší spodní vrstva zhruba 10 cm štěrku a 5 cm vrstvy utuženého písku. Taková cesta snese i zatížení autem. U méně namáhaných cest můžeme na dobře připravené podloží uložit dlažbu volně do pevného zhutněného pískového lože. Povrch dlažby se sváže jemným pískem. Takovou dlažbu je možné snadno opravit a v případě potřeby dokonce přemístit.

Měkké cesty

Přirozeněji než dlážděné cesty působí chodníčky sypané z různých přírodních materiálů jako je písek, štěrk, kačírek či mulčovací kůra. Hodí se zejména pro méně frekventovaná místa na zahradě. Nevýhodou přírodních chodníčků je méně snadná údržba a možnost prorůstání rostlin do cestičky. Tomu zabraňujeme speciální netkanou textilií, kterou ukládáme pod sypký materiál. Je pevná natolik, aby jí nemohl prorůst plevel, ale přitom propouští vodu.

Černá barva zabraňuje slunečním paprskům, aby pronikaly k semenům plevele a sváděly je k růstu. Cestu si vytyčíme pruhem plastu, geotextilie či plechu, který vytvarujeme podle svých představ a zapustíme lehce pod rovinu terénu, aby byla cesta chráněna od vrůstání trávníku a přitom ho bylo možné kosit.

Sypký materiál můžeme samozřejmě použít i na cestu vymezenou pevnými obrubníky, kameny či palisádou. Pěkným řešením je vymezit cestu tvarovanými dřevinami, vhodnými jsou zimostrázy, tisy, habry, dříny či brsleny. A zřejmě nejkrásnějším obrubníkem jsou květy lemující cestičku, ať letniček či trvalek. Vhodných půdopokryvných druhů je mnoho, zkuste třeba mateřídoušku, levanduli nebo rozchodník.