Původně se pěstovaly dva druhy denivek. Ještě jsou často vidět na starých zahradách, také mnohde zplaněly. Je to denivka plavá (Hemerocallis fulva), která je vysoká 120 cm a vyznačuje se oranžovými květy. Druhým druhem je denivka žlutá (H. lilioasphodelus), je vysoká jen 80 cm a její žluté květy začínají rozkvétat dříve než předchozí druh.

Výsadba a pěstování

Na stanoviště jsou denivky nenáročné. Nejlepší je neutrální nebo mírně kyselá půdní reakce. Milují slunce, ale nevadí jim mírný zástin. Tolerují i sucho, ale pro bohaté kvetení je vhodné v době před nasazováním květů zalévat. Některé kultivary – zejména purpurové nebo tmavě červené – hůře snášejí vytrvalé deště. Nejvhodnější období pro výsadbu nových rostlin je asi polovina dubna, denivky zakoupené v kontejnerech můžeme sázet po celou dobu vegetačního období, přesazovat a rozsazovat velké trsy lze právě teď, na přelomu léta a podzimu, při pozdější výsadbě denivky špatně zakoření.

Ztlustlé kořeny sázíme do zeminy prohnojené kompostem, hnojem, případně i průmyslovými hnojivy. Výhodné je zkrátit hlavní kořeny asi o jednu třetinu. Rostliny následně lépe zakoření. Kořeny můžeme prosypat pískem. Poměrně důležitá je hloubka, do které kořeny pokládáme. Krček by měl být asi 1 – 2 cm pod povrchem země. Jednotlivé rostliny sázíme asi na vzdálenost 70 – 90 cm.

První rok po výsadbě denivky zpravidla špatně rostou, určitou dobu trvá, než se jim vytvoří bohatší kořenový systém. Je vhodné odstranit i květy, aby se rostliny vytvářením nadzemních částí zbytečně nevysilovaly. Mladší rostliny můžeme i více zalévat. Okolí trsů denivek je vhodné i namulčovat. Listy i lodyhy ponecháme na podzim na rostlině, odstraníme je až na jaře. Tvoří totiž zimní ochranu a v předjarním období podrží v kořenových partiích vláhu. Většinu denivek nemusíme na zimu přikrývat, to vyžaduje jen malá skupina stálezelených denivek a některé velkokvěté kultivary. Po 3 – 5 letech je vhodné denivky přesadit a rozdělit narostlé trsy na více rostlin. Při této operaci musíme postupovat opatrně, kořeny se snadno poškodí.

Denivky jsou velmi vhodné pro samostatnou výsadbu, ale dobře vypadají i ve smíšených kombinacích s jinými trvalkami.

Nepřeberná pestrost

V minulosti se denivky podobaly původním botanickým druhům. Postupně se však svým vzhledem od nich stále více odlišují a až překvapivě se mění s narůstajícím počtem kultivarů. Ročně se na celém světě objevují stovky až tisíce nových kultivarů. Na celém světě jich existuje přes 50 000 – kromě oficiálně zaregistrovaných vzniká i množství kultivarů u nadšených pěstitelů, kteří je nikde neregistrují. Mění se velikost rostlin, tvar, bohatost a barva květů.

Abychom se vůbec ve velkém sortimentu denivek vyznali, dělíme je podle různých hledisek do více skupin. Dělení je poměrně volné a orientační. Podle velikosti rozlišujeme denivky miniaturní (do 50 cm), středně vysoké (do 90 cm) a vysoké (nad 90 cm). Podle bohatosti květů mluvíme o rostlinách s květem jednoduchým, poloplným nebo plnokvětým. Podle tvaru a uspořádání květů nalezneme již hodně typů a budou vznikat další. Jsou to klasické liliovité podobné původním druhům, potom následují květy připomínající některé další rostliny, například orchideje, rododendrony nebo pivoňky. Z dalších typů dále nalezneme hvězdicovité, zakulacené, trojúhelníkovité, trumpetovité, pavoukovité, s okvětními lístky plochými či ohnutými nebo vypouklými atd. Také okraje okvětních lístků mohou být různě tvarovány, jsou rovné, zkadeřené či ohnuté. Podle barev dělíme denivky na jednobarevné, dvoubarevné a vícebarevné. Barevná proměna je veliká. Kromě původní žluté a oranžové barvy se naleznou nejrůznější odstíny a přechodná vybarvení následujících základních barev: bílá, růžová, fialová, červená, hnědá, modrá, zelená a černá.

Odkud se vzaly

Denivky již velmi dlouho doprovázejí naši civilizaci. V Číně jsou pěstovány déle než 3000 let. Jsou zde i domácími rostlinami, jsou totiž rozšířeny asi ve dvaceti druzích na rozsáhlém území od severní Indie přes Čínu, Mongolsko, Koreu až na nejvýchodnější území Ruska, najdeme je i v Japonsku a na ostrově Sachalin. V Evropě se pěstují od šestnáctého století.