Proč vlastně ptáčky „zvát“ do zahrad? Tím, že sbírají škodlivé larvy a housenky, dokážou zahradu uchránit před mnoha škůdci. Zvláště v době hnízdění, kdy i semenožravé druhy přecházejí na hmyzí potravu, dokážou zlikvidovat neskutečné množství hmyzu. Tam, kde ptáci nemají dost soukromí a kde jsou ohrožováni predátory, ale hnízdit nebudou.

Budky, které pro ně vyrobíme, jim vlastně nahrazují přirozené dutiny, v nichž si budují hnízdo nejradši. Protože si ale v zahradách často necháváme záležet na tom, abychom v nich měli zdravé silné rostliny, a stárnoucí usychající větve a kmeny stromů se všemi jejich puklinami a dutinami odřezáváme, likvidujeme tak i možnosti přirozeného úkrytu malých ptáků.

Ilustrační foto

FOTO: Pavel Veselý

Budka je v podstatě umělou hnízdní dutinou. Aby se v ní ptáci skutečně zabydleli a zůstali v ní, nestačí ji jen tak někam zavěsit na strom. Je třeba splnit několik podmínek: především musí být budka zajištěna proti predátorům a postavena na klidném místě, které je chráněno před nadměrným sluncem, teplem, vodou i větrem.

Na velikosti záleží

Budku umisťujeme tak, aby byla dobře přístupná budoucím obyvatelům, ale špatně přístupná pro člověka (hlavně děti), kočku, kunu, ale i dravé ptáky. Přesto bychom ji jednou nebo dvakrát ročně (nejlépe zjara a pak na podzim po vyvedení všech mladých) měli otevřít, odstranit staré hnízdo, celou ji vyčistit a prostor budky vydezinfikovat (zničíme tak nepříjemného roztoče čmelíka, který na ptácích často parazituje).

Proti zvířecím predátorům ochrání drobné pěvce správně zvolená velikost vletového otvoru. Ten by měl tedy být jen tak velký, aby dovnitř proklouzl ptáček a nikdo jiný. Budky proto vyrábíme s otvory různě velkých průměrů: 28 mm pro nejmenší druhy sýkorek (modřinka, uhelníček, parukářka), 32 mm pro sýkory koňadru a babku, vrabce, brhlíka, lejska, rehka, krutihlava, 45 – 50 mm pro špačka a strakapouda. Budky s otvorem o průměru 80 – 90 mm zabydlí už větší ptáci, jako jsou dudek, holub, kavka nebo malé druhy sov, například sýček, velikost 110 – 150 mm přiláká puštíka.

Ilustrační foto

FOTO: Pavel Veselý

Z čeho ji vyrobit

Nejčastějším typem konstrukce je dřevěná „bedýnka“ s vletovým otvorem. Na ni používáme dobře vyschlá smrková prkna, silná 20 – 25 mm, která hoblujeme pouze na vnější straně (z této strany je můžeme ještě ošetřit lazurovacím nátěrem v přírodním tónu). Hrubý povrch uvnitř ponecháme, protože pomáhá mláďatům při prvním výstupu. Na spoje použijeme nerezové vruty se zapuštěnou hlavou. Ty zajistí větší pevnost spojů než hřebíky, úpravu nerez volíme spíš z estetického hlediska. Spáry ve spojích můžeme utěsnit akrylovým tmelem. Čelní stěnu uděláme otevíratelnou, abychom mohli budku čistit. Dno budky vsazujeme mezi stěny, ne pod ně, aby nemohlo vypadnout. Do dna je vhodné vyvrtat dva malé otvory pro odtok vody.

Další možností je tzv. klátová budka, kterou vyrobíme vydlabáním dřevěné hmoty ze špalku kmene stromu. K němu pak připevníme dno (vsazujeme dovnitř) a shora prkennou stříšku.

Vletové otvory příslušných rozměrů mohou mít tvar kruhu (ten má v oblibě modřinka), pro většinu ptáčků (ostatní sýkory, rehka zahradního a lejska) je vhodnější oválný tvar 30 x 45 – 50 cm nebo dokonce i tvar čtverce o straně 34 mm. Na ochranu proti strakapoudům, kteří si občas zvětšují otvory určené pro malé ptáčky, lze vletový otvor zesílit plechem. Na bidýlko venku před vletovým otvorem je lepší zapomenout, neboť může pomoci snadnějšímu přístupu predátora.

Zvláštní skupinou budek jsou tzv. polobudky s otevřenou velkou částí přední stěny. Jsou určeny pro druhy hnízdící přirozeně v polootevřených dutinách (polodutinách) – např. pro rehka domácího, konipase, lejska, skorce, poštolku. Kromě těchto typů existují ještě speciální budky, určené pro konkrétní ptačí druhy, kterým univerzální budky nevyhovují, např. šoupálka, rorýse, sovy. Stříšky všech typů budek můžeme proti vodě ještě ochránit lepenkou.

Ilustrační foto

FOTO: Pavel Veselý

Jaké rozměry?

Vnitřní prostor budky musí být dostatečně velký, aby dospívající ptáčata měla dost místa. Pro běžné druhy sýkor je optimálních 13 x 14 cm. V málo prostorné dutině se mláďata vzájemně utiskují, za horkých dnů se dusí a hynou. A za deště seskakují promáčení rodiče v úzkém prostoru na stěsnaná mláďata místo na okraj hnízda, mláďata pak provlhnou, prokřehnou a uhynou. Dostatečně velký prostor je důležitý i pro vývin peří, zejména letek.

Důležité je dodržení hloubky dutiny, zejména vzdálenosti dna od vletového otvoru. Platí totiž, že čím je budka hlubší, tím jsou ptáci ve větším bezpečí před predátory. Ti, když už se dostanou tak blízko kořisti, strkají tlapku do vletového otvoru a snaží se ptáčka uvnitř zachytit. Pro jistotu můžeme pod vletový otvor na vnitřní stranu stěny přidělat malou laťku, která zabrání kočce nebo kuně dalšímu pohybu směrem k hnízdu. Další možností je zesílení přední stěny. Minimální doporučená hloubka hnízdní dutiny je 20 cm, raději však ještě o pár centimetrů více. Samotný vletový otvor by pak měl být asi 1,5 cm od stříšky.

Kde budku vyvěsit?

Budku zavěsíme pomocí háčků na zadní stěně (nebo ji vyvážeme pomocí drátů mezi větve) na klidné místo, kde nebude vystavena přímému slunečnímu záření a velkému větru. Vletový otvor směrujeme k východu či jihovýchodu, a to mírně k zemi, aby dovnitř nepršelo. Nejlepším obdobím na pověšení budky je podzim (případně brzké jaro), aby ptáci měli dost času budku najít a na jaře zahnízdit. Budky pro sýkory, rehky, brhlíky, špačky či krutihlavy se zavěšují 3 – 6 m nad zem na stromy. Polobudky do větví keřů a korun stromů nepatří, jejich obyvatelům vyhovuje její umístění na zdi.

Je třeba ale vzít v úvahu specifické nároky některých ptačích druhů, např. konipas, skorec a další hnízdí pouze u vody. A také každý druh sov potřebuje pro zahnízdění jiné podmínky. Budky by měly být vzdáleny od sebe minimálně 20 m, aby nedocházelo ke sporům mezi páry, které hledají potravu pro mladé.