Asijské zahrady jsou fenoménem, který nelze vnímat jen očima, ale všemi smysly. Jsou vyjádřením vnitřních pocitů tvůrce, který místo tužky, štětce, barevné palety nebo hudebního nástroje vytváří pomocí stále se proměňující přírody sdělení svým blízkým, přátelům, návštěvníkům nebo těm, pro které zahrady navrhoval. Při tvorbě takové zahrady jsou důležité tři klasické základní vyjadřovací nástroje – kameny, voda a rostliny. Tím pomyslným plánem je sama příroda, prostředí, ve kterém zahrada vzniká. S trochou nadsázky lze říci, že není důležité, zda máte zahradu velikou jako fotbalové hřiště nebo naopak pouze jako prostor v misce od rýže. Jde o to, aby vám daný prostor umožnil vyjádřit nebo zachytit to, co chcete.

Může to být například zdůraznění toho, že prší, což u evropských zahrad neznáme. Asiaté pro zachycení zvuku padajících kapek deště často sázejí rostliny s velkými listy, jako je banánovník nebo lopuch, poblíž svých příbytků, odkud pozorují zahradu. Často také využívají zastřešené cesty, jakési kolonády vinoucí se zahradou, kde je možné pohodlně a v suchu vnímat šumění deště.

FOTO: R. Voleman

 Jak se buduje asijská zahrada

Pro stavbu zahrady byly skutečně stísněné podmínky. Měla se vejít podél domu v šířce asi 3,5 metru. Tak začala na malém prostoru výstavba „zahrady v misce od rýže“, takový asijský předkrm propojený s prostorem středočeské vesničky. Majitel získal pár větších zaoblených žulových kamenů a také si vytipoval ručně tvarovanou borovici lesní. Pak už se pustil do schematického malování kompozic. K vyjádření přítomnosti vody v zahradě využil domovní čističku odpadní vody, kterou obložil kamenem a zakryl dřevěným okovaným poklopem tak, aby vypadala jako studna. Z dostupného materiálu a vykopané zeminy pro zasazení rostlin vytvořil nepravidelné kopečky, do nichž hluboce zapustil žulové kameny. Ty vytvořily přirozený dojem na skálu odkrytého povrchu a současně zpevnily navršenou zeminu před sesuvem.

Z oné tříapůmetrové šířky ještě zhruba metr odkrojil na cestu přiléhající k domu. Ta je zhotovena ze zámkové dlažby. Z estetického pohledu by byl jistě vhodnější hrubý štěrk, ale vzhledem k tomu, že zahrada měla sloužit celé rodině a klikaté chodníčky si zvláště oblíbily děti, je toto řešení bezpečnější.

FOTO: R. Voleman

 S fantazií

Asijská zahrada potřebuje vodní plochu, na kterou majitel neměl prostor. Proto zboural staré budovy o velikosti 10 x 20 metrů. Tím získal další cennou plochu pro stavbu jezírka. Velká část zahrady je otevřena směrem k jihu, proto majitel nevolil bílou barvu zdí, která by za slunných dní oslňovala, ale zvolil krémový nádech. Zeď současně navazuje na původní zástavbu okolních domů a oplocení a stává se i jistým pojítkem s okolím. Je to zvlášť důležité, protože přímý střet asijského a českého pojetí architektury by nemusel dopadnout dobře.

Nejvíce práce dalo vytvoření jezírek, vodopádů a meandrujících potůčků. Šlo například o to umístit do hlavního jezírka několikatunové kameny tak, aby nedošlo k poškození izolační fólie, a po odjetí těžké techniky bylo možné jezírko o rozměrech 11 x 5 metrů dále hloubit a fólii pod kameny svařit. Hloubka jezírka byla zvolena z důvodu celoročního umístění ryb na zhruba jeden a půl metru. Je zde instalována filtrační technologie s UV lampou, čerpadla a další zařízení k tomu, aby jezírko, které slouží v zimě jako kluziště a v létě jako přírodní koupací bazén, bylo čisté a bezproblémově fungovalo.

FOTO: R. Voleman

 Čínský altánek

Cesty, které návštěvníka vedou zahradou, jsou velmi důležité. V asijských zahradách není místo, ze kterého byste viděli najednou všechno pěkné a důležité. Také zde vedou cestičky zahradou tak, aby návštěvník zpomalil a zastavil tam, kde je nějaká pozoruhodnost. Ale přece i v této zahradě musí být místo, kde je příjemné déle posedět, odkud je výhled na tu nejkrásnější část a kde se především rozjímá. Takovým místem je altánek. A protože se v Čechách nenašel výrobce, který by podle plánků byl schopen typický čínský altánek vyrobit, nechal si ho majitel přivézt z Číny. Je to velice pozoruhodná stavba, která tvoří dominantu zahrady. Stojí na nejvyšším místě zahrady, kolem bublá voda a šumí vodní rostliny.

Posedět je zde příjemnou chvilkou. Po vytvoření cest, zídek, umístnění kamenných lamp, soch a dovezení vhodné zeminy nakonec bylo potřeba osázet prostor vzrostlými dřevinami a ostatními rostlinami. Většina stromů jsou bonsaje – v principu jde o napodobované tvary stromů, které se vyskytují na různých extrémních stanovištích, jako jsou například skály, návětrné svahy a podobně. Tvarované stromy se dožívají minimálně stejného věku jako stromy ve volné přírodě. Jednou z dominant zahrady je i japonský javor, který během roku vystřídá i tři naprosto odlišné barvy a v zimním období odhalí přirozené křivky nádherné bonsaje.