Když napadl sníh a v zahradě nebylo co dělat, tak jsem se dal alespoň do nich. Mluvím-li o sněhulácích, myslím tím samozřejmě i medvědy, zajíce a cokoliv jiného vytvořeného ze sněhu a ledu. V počátcích se ale skutečně jednalo o pravé sněhuláky – panáky, složené z tradičních tří koulí, které jsem „válel“. Ale to bylo jen v začátcích.

Ilustrační foto

FOTO: Pavel Kumprecht, časopis Chatař a chalupář

Novátorské metody

Dnes mám techniku jejich výroby zcela jinou. Hrablem nahrnu sníh na hromadu a z ní postupně směrem od země nahoru roste ta která sněhová postava. Ale musí to být veliká kupa sněhu, neboť moji sněhuláci mají obvykle výšku přes dva metry.

Vznikají v podstatě tak, že na základ postupně připlácávám plechovou kuchyňskou lopatkou sníh do dostatečné výšky a tvaru a takto vzniklý polotovar upravím hladítkem do patřičné podoby. Není-li sníh dostatečně soudržný (prašan), polévám jej vodou z konve. Pod ruce, tlapy, do uší či jiné vystupující části od těla vkládám podpůrné konstrukce, prkénka či silné dráty, aby nepadaly. Oči, nos, pusu a další detaily vystřihuji z tmavých koberců. Ty pak propíchnu dlouhým hřebíkem, kterým je zakotvím do těla sněhuláka.

Nejvíce se mě však lidé ptají na to, jak dosáhnu barevnosti sněhuláků. Je to naprosto jednoduché. Jde o potravinářské barvy, které na sněhuláka obvykle nastříkám z ručního rozprašovače, detaily pak dělám štětkou.

Ilustrační foto

FOTO: Pavel Kumprecht, časopis Chatař a chalupář

Čtyři hodiny lopoty

Zhotovení jednoho dva a půl metru vysokého sněhuláka mně trvá kolem čtyř hodin, samozřejmě se zahřívacími přestávkami. Netrvá totiž dlouho a rukavice máte mokré a ruce zebou; v gumových to jde špatně. Končívám často až za tmy, takže výsledek vidím v řádném světle teprve druhý den ráno. Někdy je to překvapení – jako v případě toho hodně šedého zajíce, kterému jsem udělal čumák skoro až na krku. Tvrdím, že se tak stalo v důsledku tmy, manželka je ale názoru jiného. Přičetla to na vrub slivovičky, která je ale při takové stavbě taky potřebná. Sněhuláky ovšem slivovicí nestříkám ani nemažu.

Ilustrační foto

FOTO: Pavel Kumprecht, časopis Chatař a chalupář

Budou se honit po zahradě?

Mými oblíbenými postavami jsou medvěd a zajíc. Těmi začínám a také bohužel obvykle končím. Naše venkovské sídlo je totiž ve výšce 296 metrů nad mořem a tam, byť pod horami, není v poslední době sněhu nadbytek. A když napadne, dlouho se neudrží. Takže když jeden víkend se sněhuláky začnu, příští týden je najdeme již zhroucené natolik, že můžu začít znovu.

Představa o déle trvající zimě, kdy bych mohl po zahradě rozmístit na delší dobu alespoň pět zvířat, tedy zůstává pouze zbožným přáním. Medvěd, zajíc, klokan, krtek a tygr si asi budou muset ještě počkat, než se budou moci společně honit po zahradě.