Ve většině případů je pěstování zlatých a žlutých jehličnanů o malinko složitější než těch „obyčejných“. Nejdůležitější je najít pro ně dobré místo z hlediska světelných poměrů. Často se stává, že ostré sluníčko poškozuje jemnější pletiva těchto dřevin, čímž na jehličí nebo šupinách vznikají větší či menší hnědé skvrny. Také ale platí, že tyto druhy až na výjimky potřebují světla dostatek. I když ve stínu přežijí, zlatou barvu ztratí a nahradí ji světlejším odstínem zelené.

K nejcitlivějším druhům žlutě a zlatě vybarvených jehličnanů patří cypřišky (Chamaecyparis). Pro ně musíme hledat místo zvlášť svědomitě, pokud možno v takzvaném toulavém stínu, to znamená tam, kde se během dne často střídá stín s přímým slunečním svitem. Vyšší citlivost na slunce se projevuje především u mladých, málo zakořeněných dřevin nebo v místech s velmi nízkou či nestálou vlhkostí vzduchu.

Odpovědné hledání správného místa se ale určitě vyplatí, protože zlaté i žluté jehličnany nás za tento přístup odmění dobrým růstem a krásným vzhledem.

Zajímavostí žlutých a zlatých jehličnanů je jejich relativně častá barevná proměnlivost. U mnoha druhů platí, že intenzivní žlutá barva je typická jenom pro některé roční období. Týká se to třeba některých žlutých druhů tújí, které na zimu dostanou zvláštní zeleno-bronzový odstín. Je to jev zcela přirozený a kvůli této barevné změně není nutné bát se o zdravotní stav rostliny. Proměna do hnědého odstínu měla pravděpodobně chránit dřeviny v zimním období před poškozením zvěří. Bronzový odstín měl simulovat, že dřevina je uschlá a pro zvěř tím pádem nevhodná.